Napsala dne 6.10.2017

Když jsem nedávno slyšela rozhovor se Zdeňkem Svěrákem na Českém rozhlasu, kde mimo jiné hovořil o tvorbě scénáře k filmu Po strništi bos, zatoužila jsem snímek vidět. To přání se mi tento týden splnilo – a měla jsem možnost ho zhlédnout při poměrně výjimečné příležitosti.

 

Ve středu 4. října se v pražském kině Aero promítal film Zdeňka a Jana Svěrákových Po strništi bos opatřený komentářem pro nevidomé a zároveň titulky pro neslyšící. Šlo o první tzv. smíšené promítání v rámci projektu Kino pro každého, který se snaží zpřístupnit filmy i smyslově postiženým. – V praxi to funguje tak, že diváci v kině mohou nerušeně sledovat film bez titulků a komentáře, zatímco nevidomí dostanou sluchátka, ve kterých mají komentář k filmu, a neslyšící speciální brýle, s jejichž pomocí vidí psané titulky.

Film Po strništi bos se proto ve středu v Aeru nepromítal výhradně pro nevidomé a neslyšící, přijít mohli i diváci bez handicapu. A nepřišlo jich málo – podle „průzkumu“, který si během svého úvodního vystoupení režisér Jan svěrák udělal, byla zhruba polovina z dvou stovek diváků bez zrakového či sluchového postižení. Jejich reakce na mluvený komentář vysvětlující děj na plátně byly zajímavé. Co jsem zaslechla při odchodu z kina, některé diváky mluvený komentář místy pobavil – třeba když popisoval scénu, v níž hlavní hrdina, osmiletý Eda, přidržuje tlustou paní při výstupu z vlaku za zadek. Faktem je, že „nemluvené“ scény jsou dostatečně vypovídající, ale když k nim slyšíte komentář, který vám bez okolků popíše, co se na plátně děje, zachycená situace vás rozesměje o to víc, že si plně uvědomíte její podtext.

 

Přečtěte si také:

Bětka a Vojtíšek už se těší na Vánoce

Dnešek je pro mě výjimečný. Oficiálně totiž spatřila světlo světa…
Číst dál...

Aškenazyho Dětské etudy v podání Zdeňka Svěráka pohladí po duši

„Tatí, co je to nebožtík?“ Každý rodič a prarodič (ale…
Číst dál...

 

A teď k tomu, jak se mi líbil film jako takový. Musím říct, že ve mně zanechal hluboký dojem. Vstup do děje je velmi rychlý – už v prvních minutách se divák chvěje, když němečtí vojáci míří na malé chlapce čůrající z mostu na jejich vlak, nebo začnou střílet do okna bytu poté, co z něj malý Eda začne mávat naší vlajkou.

Když rodina odejde k příbuzným na venkov, děj se zvolňuje a nabývá romantické atmosféry, jakou známe z Obecné školy, prolínané humorem i dojemnými scénami. Nic z toho přitom nevyznívá jako klišé – Zdeněk Svěrák opět dokládá, že je rozený vypravěč lidských příběhů.

Herecké obsazení je výborné – dětští herci jsou přirození a uvěřitelní. Ondřej Vetchý jako tatínek perfektně navazuje na Zdeňka Svěráka, který stejnou postavu ztvárnil před 26 lety – je to jiný herec, ale pořád stejná postava, což je úctyhodné. Skvělý je i Oldřich Kaiser v roli rodinou zavrženého strýce. Už dávno vím, že Oldřich Kaiser je schopen zahrát cokoliv, ale strýc, který zpočátku působí (bráno očima Edy) hrůzyplně a postupně se mění v bodrého venkovana od koní, mu opravdu sedl.

Nelze rovněž nezmínit Jana Třísku, pro kterého byla role Edova dědečka bohužel poslední. Ve filmu sice tato postava nedostala tak velký prostor, ale právě díky osobitému výkonu Jana Třísky je velmi dobře zapamatovatelná.

Obsazení se dle mého názoru nepovedlo jen v jednom případě, a to u postavy maminky. Tereza Voříšková v některých scénách vůbec není uvěřitelná. Bohužel mě utvrdila v dojmu, který na mě udělala už v několika filmech, a to že je spíš průměrnou herečkou. Když jsem zjistila, že maminku ve filmu Po strništi bos hraje právě ona, říkala jsem si, že špatnou herečkou by Jan Svěrák tuto roli asi neobsadil, a čekala jsem, že mě Tereza Voříšková třeba příjemně překvapí. Bohužel jsem ale i během tohoto filmu měla dojem, že byla obsazena spíš kvůli hezké tváři – ono taky najít někoho a la Libuška Šafránková…

Celkem vzato jsem si ale z kina odnesla krásné dojmy. Páni Svěráci zkrátka zase nezklamali.

 

 

 

Komentáře

  1. Víťa
    8.10.2017

    Odpovědět

    Přiznám se, že jsem netušil, že něco takového, jako promítání pro nevidomé či neslyšící, uskutečňuje. Je to vážně příjemné překvapení a takové hřejivé pomyšlení, že se na lidi s handicapem nezapomíná ani co se kulturního vyžití týče 🙂
    Zážitek to musel být opravdu krásný a kouzelný. A po přečtení tohohle povídání (taky moc příjemného) mám chuť se na film také podívat. Terezu Voříškovou zase tak moc neznám (asi jen z nějaké té pohádky, kde hrála princeznu), takže její um v herectví nedokážu posoudit.

Napište komentář