Úvod > Literární koutek > Divergent Czech: Odlišnost v každé povídce:

Četli jste někdy soubor povídek, z nichž každá se vám nějakým způsobem dostala pod kůži? Pokud takovou knížku hledáte, mohu vám vřele doporučit titul DivergentCzech.

 

Čeští čtenáři nechtějí číst povídky. Poslední zhruba dva roky tuto větu v literární agentuře od nakladatelů slýcháme často. Povídkové sbírky odmítají, protože když prý na přebalu knihy není jméno Zdeněk Svěrák nebo Jan Balabán, koupí ji málokdo.

Nakladatelství Albatros se od tohoto pravidla naštěstí alespoň částečně oprostilo a dalo autorům povídek šanci. Vyhlásilo literární soutěž na téma divergence. Z devíti vybraných povídek pak vznikla knížka DivergentCzech.

 

Rovnýma nohama do divergentního světa

Soubor otevírá povídka s názvem Máš to v krvi, která je zároveň vítěznou povídkou soutěže. Dobrý námět a skvělé zpracování z povídky dělá výborný otvírák pro celou knížku. Vypráví o nesympatické studentce, která onemocní závažnou chorobou a myslí si, že vše zamete pod koberec a bude se moct dál vysmívat spolužačkám, které mají stejný zdravotní problém. Povídka působí jako psychofarmakum, které čtenáře nutí hlavní hrdinku nesnášet a nakonec ji politovat. Vítězství v soutěži je pro autorku Helenu Drdlovou jistě zasloužené.

Druhá povídka, Hra ozvěny, je docela čtivým hororem, který čtenáře vtáhne. Nemohla jsem se ale ubránit dojmu, že nesplňuje zadání divergence. Hlavní hrdina je docela normální adolescent, má za sebou (v uvozovkách) jen nepříjemnou zkušenost s dopravní nehodou, při které ale zabil ženu, což už rok úspěšně tají. Povídku tak soutěžnímu zadání přibližuje jen jedna věta jeho kamaráda: „Chováš se divergentně.“ Chlapce pronásledují záhadné výjevy, které mu stále připomínají, že někoho zabil. Celkový dojem vydařené povídky ale kazí závěr, který odhalí, že se na předchozích stránkách nic tak záhadného nedělo a šlo jen o promyšlený plán manžela mrtvé ženy, který se chtěl hlavnímu hrdinovi pomstít. Jenže v tu chvíli se čtenář neubrání dojmu, že je to celé nesmysl, protože není možné, aby mstiteli všechno vycházelo tak, jak si naplánoval.

 

Pokud přežiju Komplikovaný porod…

Mně osobně v hlavě zůstaly především dvě povídky – shodou okolností šlo v obou případech o díla s otevřeným koncem – Pokud přežiju a Komplikovaný porod. První jmenovaná popisuje příběh dívky, která se díky svým vynikajícím studijním výsledkům stane takříkajíc pokusným zvířetem. V neznámém středisku testují možnost lidí fyzicky se dostat do počítačové hry. Hlavní hrdinka Jules je s několika dalšími lidmi denně připojována k počítači a bloudí středověkým městem, ve kterém bojuje s příšerami, a z her si přináší fyzická zranění. Povídka končí v okamžiku, kdy se všechno zvrtne a příšery z počítačové hry začnou pronikat do reálného světa.

Zajímavý námět má také povídka Komplikovaný porod. Svět sužuje epidemie – lidem nakažení záhadným virem začnou růst žábry. Hlavní hrdinka je lékařka a virem se nakazí před odchodem na mateřskou dovolenou. Po porodu jí chtějí nemocné dítě vzít, ale manžel ženu i dítě z nemocnice unese. Dostala se k němu totiž informace, že virus, který nemoc způsobuje, na Zemi vypustili mimozemšťané, kteří chtějí zachránit lidstvo před jemu dosud neznámou hrozbou…

Silný dojem zanechá i závěrečná povídka Sedmikráska, která se naprosto liší od předešlých. Její námět je tak prozaický, až by při stručném popisu mohl působit nezajímavě. Odlišnost 17leté Daisy spočívá v tom, že když se někoho dotkne, začnou jí pod rukama kvést sedmikrásky. Ještě větším problémem se její handicap stane ve chvíli, kdy se zamiluje. Povídka je napsána mile a čtivě, má určitou hloubku a nese v sobě jasné poselství: „Možná není tak důležité být jako ostatní. Možná je důležitější najít jednoho jediného člověka, který bude schopen vaši odlišnost milovat.“

Naopak dojem určitého patosu ve mně zanechaly povídky Popiš mi růžovou, Tma v tichém světě a Scestí, v případě poslední jmenované však nejde o niajk hořký dojem. Dvě předešlé ale jako by chtěly těžit ze současné záliby proniknout do světa nevidomých a působí klišovitě.

Jako hodně velkou autorskou nadsázku beru hlavně povídku Popiš mi růžovou, v níž hlavní hrdinka Mira psychicky velmi trpí svým zrakovým handicapem. Je téměř nepravděpodobné, že by člověk, který nevidí odmalička, nemyslel na nic jiného, než na to, jak vypadají barvy, a nenáviděl černou, protože černá je barva tmy, již má nevidomý před očima – nevidomý nemá o barvách ani ponětí a takové otázky ho netrápí. Nejen tímto, ale i řadou dalších detailů autorka budí dojem, že toho o světě nevidomých mnoho neví a jen staví na svých představách a dojmu z toho, jaké by to bylo žít bez zraku.

 

Jazyková divergence

Dojem z knížky mi kazí jazykové nedostatky. Některé povídky potvrzují současný trend zhoršující se schopnosti vyjadřování. Příklad z povídky Tma v tichém světě: „Myslíte, že byste to nemusela hlásit svým nadřízeným, prosím?“ Nebo v téže povídce: „Kdyby tu byla, vím, že by mě pochopila.“ Krkolomné věty se objevují i v povídce Srdcetep. Nakonec našel i pěkné místo, kde ji vypít (pozn.: limonádu), a tak se usadil na nízkou zídku…“ Nebo: „…nikdo na celém světě se neodvážil k tomu, co ona.

Nabízí se otázka, jestli se jazykoví korektoři v uvedených případech jen zdráhali ‚sáhnout‘ autorům do textu, nebo jestli nedostatky přehlédli. Nicméně v knize se objevuje i tolik gramatických chyb (především chybějících čárek) a překlepů, jako kdyby jazykovou korekturou povídky ani neprošly.

Celkový dojem ze souboru povídek je ale velmi dobrý. Každá povídka je skutečně originální a díky svému obsahu, sdělení a jedinečnému autorskému stylu si v ní každý jistě najde to své.

 

Kniha Divergent Czech

DivergentCzech
kolektiv autorů
souubor povídek
CooBoo, 2015
184 s.

 

Pin It on Pinterest

Share This