Každý, kdo má tvořivé zaměstnání, nebo rád tvoří ve volném čase (věnuje se třeba tvůrčímu psaní), by jistě uvítal nějaký spolehlivý návod na to, jak podpořit vlastní kreativitu. Pokud „zagůglíte“, určitě na vás vyjede spousta článků z lifestylových magazínů nebo blogů koučů osobního rozvoje. Rady v nich uvedené nemusí být vůbec špatné. Ale pokud je nebudete umět správně použít, budou vám k ničemu a dost možná budou mít spíš opační efekt. Co s tím?

Znáte ten skvělý pocit, když nad něčím dlouho dumáte, nemůžete přijít na řešení, a pak jako by vás zčistajasna něco osvítilo a vy vidíte řešení před sebou? Takový moment zažije čas od času každý z nás a jistě mi dáte zapravdu, že se té  radosti nic nevyrovná.

Psychologové tento stav mysli označují jako „vhled“. Vědci se již několik desetiletí pokoušejí objevit mechanizmus jeho vzniku a snaží se zjistit, jak by se dal lépe využít. Nejinak tomu je i u autorů knihy Aha! faktor Johna Kouniose a Marka Beemana.

Vhled vs. analytické myšlení

Skepticky založení experimentální psychologové vhled nepovažují za nic převratného – podle nich jde o normální okamžik nalezení myšlenky, jen je doprovázen určitým emocionálním stavem, který ji z našeho subjektivního pohledu činí výjimečnou.

Vedle vhledu experimentální psychologové hovoří ještě o analytickém myšlení. To používáme, když řešíme nějaký problém – nejde tedy o totéž. Analytické myšlení je vědomí proces, kdežto procesy vedoucí k vhledu jsou z větší části nevědomé.

Umět myslet analyticky je fajn, ale někdy je to k ničemu. Pokud se potýkáte s úlohou, která má jasně daná pravidla a výsledek, pak potřebujete analytické myšlení. Ale když se s něčím potýkáte a nevíte, s čím přesně máte tu čest, nebo potřebujete vymyslet něco nového, pak ani analytické myšlení nepomůže. Když třeba ve svém rukopisu máte pasáž, ze které nedokážete (vy jako autor, nebo vaši hrdinové) elegantně vybruslit, pak potřebujete vhled.

Autoři knihy Aha faktor se snaží na základě svého výzkumu čtenářům nabídnout vysvětlení toho, jaký rozdíl je mezi způsobem myšlení „analytiků“ a těch, kteří zažívají vhled opakovaně (těch takzvaně „vhleduplných“), a na jejich příkladu objasnit, jak podpořit vlastní tvořivý potenciál. Jejich cílem je osvětlit vhled z pohledu neurovědy a psychologie. Při svém výzkumu používali moderní zobrazovací techniky, jako je EEG, které znamenaly doslova průlom v této oblasti. A vy můžete do fascinujícího světa fungování kreativního mozku nahlédnout s nimi a třeba se i něco přiučit.

Vylezte ze své krabice!

Důležité je to, jak se na daný problém (nebo pro větší názornost konkrétní věc) díváte. Důležité totiž je umět se na ni podívat z více úhlů, najít nový pohled na věc. Autoři knihy Aha efekt uvádějí jako příklad cihlu. Jak vnímáte cihlu? Jako stavební prvek. Ale pokud se na ni podíváte z více úhlů, může být třeba louskáčkem na ořechy, zarážkou dveří, těžítkem na papíry atd. Napadlo by vás někdy dívat se takhle na cihlu? Upřímně řečeno, mě ne. Já mám cihlu zažitou jako stavební prvek a že bych s ní mohla rozbíjet ořechy, to by mě nenapadlo. A to je další věc, která nás ovlivňuje – že spoustu věcí máme nějak zařazených a nedokážeme se od zažitých představ oprostit.

Autoři knihy Aha! faktor říkají, že jsme takzvaně zavřeni ve své krabici – odborně se tomu říká funkční fixace. Vinou funkční fixace je, že si nevíme rady v různých situacích, kdy je zapotřebí, abychom k řešení svého problému využili nějakou alternativu. Když je například potřeba povolit šroub a není po ruce šroubovák, koho napadne, že má v kapse minci, kterou může použít? Takových lidí nebude moc, protože mince je přece platidlo, ne šroubovák.

[postlist id=479]

Za všechno může čelní lalok

Autoři na ukázkách z testu EEG ukazují, jak mozek reaguje, když něco není tak, jak by podle něj mělo být – tedy když se něco vymaní z pravidel, která máme zažitá. Vědci například osobám zapojeným do výzkumu na monitor počítače promítali slova (jedno za druhým) z jedné věty. Šlo o větu: Kávu si dává se smetanou a psem.

„Cože?! To je nesmysl! Proč zrovna se psem? Měl tam být cukr!“ Tak přesně tuto reakci věta spustila v mozku každého, kdo si ji přečetl, ačkoliv ve skutečnosti projevil jen mírné pobavení. Na této ukázce autoři knihy dokládají, že mozek spustí alarm ve chvíli, kdy je něco jinak, než jak to má zažité, a že se urputně snaží najít pro to vysvětlení.

Za to všechno může část mozku zvaná čelní lalok. Na několika příkladech Mark Beeman a John Kounios ukazují, jak jsou schopni některé problémy řešit lidé s poškozeným čelním lalokem, děti (u nich se totiž tato část mozku vyvíjí až později) a lidé se zdravým čelním lalokem. Ukázalo se, že posledně jmenované skupině dělalo větší problémy vymanit se ze své krabice.

Koho by napadlo, že není nic jednoduššího, než si nechat odoperovat čelní lalok, toho autoři dalšími příklady ihned vyvedou z omylu. Na příkladu úspěšného šachisty a pilota, který zabránil téměř nevyhnutelnému pádu letadla, ukazují, jak důležité je „mít svou krabici“. Každý v ní totiž máme určité penzum znalostí, bez nichž bychom se neobešli ve složitých, ale ani v těch nejjednodušších situacích. Obohacovat se o nové poznatky ve vlastním oboru či získávat rozhled v  oborech nových přitom znamená zvětšovat vlastní krabici. Takže operace mozku není třeba, stačí se jen vzdělávat a víc se dívat kolem sebe.

Dejte  si pauzu, spěte a sněte…

Další důležitou věcí pro zdárné vyřešení zdánlivě neřešitelného problému je jeho tzv. inkubace. Jde zjednodušeně řečeno o to, nechat danou záležitost „uležet“. Když totiž na něčem soustavně pracujeme, jsme plni úvah a neproduktivních myšlenek, které k ničemu nevedou a jen nás matou a znervózňují. V takovém okamžiku je potřeba vypnout, problém odložit a začít se zaobírat něčím jiným. Když se po čase k dané věci vrátíme, možná nám řešení zničehonic vyvstane před očima. A nemusí se to stát ve chvíli, kdy se k ní vrátíme, ale třeba v průběhu jiné činnosti, nebo dokonce ve spánku – John Kounios a Mark Beeman uvádějí příklad kolegy, který nemohl přijít na to, proč se mu v jeho výzkumu „pomátla“ určitá data. Kde je problém mu nakonec ve snu prozradila jeho dvouletá dcera.

Takže odstup, klid, odpočinek a spánek – to je to, co vám přinese nový pohled na věc. A když ne přímo ten, tak se alespoň budete cítit lépe, což je samo o sobě při hledání nových řešení zapotřebí – unavení a deprimovaní lidé na nic moc nepřijdou.

Tyto i další rady, založené na dosavadních vědeckých poznatcích, naleznete v knize Aha faktor: Co se děje ve vašem mozku, když dostanete brilantní nápad od autorů Johna Kouniose a Marka Beemana, již vydalo nakladatelství BizBooks  v roce 2015.

Foto: Wikimedia Commons, Pixabay, Albatrosmedia.cz