Napsala dne 30.11.2016

Jakožto literární konzument, který neustále hladoví po dobrých knihách, jsem tentokrát sáhla po klasice. Říkala jsem si, že když si vyberu autora, jehož jméno i po mnoha desetiletích v literárním světě stále rezonuje, nemůžu sáhnout vedle. A opravdu, zvolené dílo mě chytlo natolik, že se o své dojmy musím podělit. Snad mi odpustíte určitou rozvláčnost, přece jen jsem psala pod vlivem – tedy toho právě dočteného díla.

 

Monte Christo byl pro mě vždycky jenom velký pojem literárního (potažmo i filmového) světa. Nikdy jsem neviděla žádný film, seriál, muzikál ani jiné zpracování. Když jsem zhruba v šestnácti letech dostala od dědy knížku Závěť hraběte Monte Christo (která ale s originálním Dumasovým dílem nemá co dělat), říkala jsem si, že se s tímhle literárním hrdinou jednou musím seznámit. Nu, trvalo mi to nějakých 15 let.

Zrovna mi před očima zemřel Karel IV. – na stránkách krásné Kožíkovy „Kroniky života a vlády…“ a říkala jsem si, tak do čeho se začtu teď? Nějakou knížku se sympatickým hrdinou, ať hezky navážu, by to chtělo. Jenže ty rytířské romány už mám snad všechny přečtené. A tak jsem si najednou vzpomněla na Monte Christa. Hned jsem si ho stála v elektronické podobě (vydání z roku 1924, nakladatelství Jos. R. Vilímek) a pustila se do něj.

trojstěžník

Zdroj: Wikimedia Commons, licence: Public Domain

A co první dojmy? Začalo to až příliš popisně a rozvláčně, jak už je u literatury staršího data běžné – tehdy se zkrátka ještě tolik netlačilo na pilu, doba nebyla tak uspěchaná a čtenáři taky knížky raději prožívali, než hltali. Už jsem si na to u klasiky zvykla, a tak jsem se nechala kolébat na vlnách, po kterých právě do marseilleského přístavu připlouvala loď Farao pod velením Edmonda Dantese.

První stránky mě nenadchly. Rozvleklé dialogy, a pak hlavně to naivní devatenáctileté dobračisko Edmond Dantes, který spěchá za nemocným otcem a zároveń už se vidí u své snoubenky Mercedes…  Po několika stránkách jsem si říkala, jestli to budu schopná učíst, bude-li to pokračovat v tomto duchu. Až když došlo k zatčení Edmonda, konečně děj začal směřovat k hlavní zápletce.

Až když Edmond skončil v temné kopce vězení Ifu, teprve se začalo naplňovat to, co jsem od knihy očekávala. Hrdinova psychologická proměna a její zachycení bylo tak dokonalé, že mě kniha konečně vtáhla do sebe a začala jsem s Edmondem prožívat jeho útrapy. Když pak do děje vstoupil abbé Faria, trávila jsem s touto dvojicí bádajících mudrců příjemné večery. Oko nezůstalo suché, když Faria zemřel, následovala ale Edmondova napínavá cesta na svobodu, která odkládala můj spánek k ranním hodinám.

Po tom všem jsem byla trochu zklamaná, když na dalších několik kapitol Dantes zmizel a kniha začala popisovat příběhy úplně jiných postav, které s dosavadním dějem zdánlivě neměly nic společného. Jen občasné zjevení tajemného Simbada námořníka dávalo znát, že se za oponou s hlavním hrdinou děje ona proměna. A najednou tu byl – chladný a zvláštní hrabě Monte Christo, ve kterém by člověk těžko hledal toho naivního mladíka ze začátku knihy.

Edmond Dantes

Edmond Dantes, ilustrace z r. 1888. Zdroj: Wikimedia Commons, licence Public Domain

Sledovat, jakou psychologickou proměnou hlavní hrdina v průběhu těch šesti dílů prochází, je fantastické. Psala jsem o naivním mladíkovi ze začátku, ale hrabě Monte Christo, to je chladně a silně racionálně uvažující člověk, který jasně vidí svůj cíl a směle k němu směřuje. Když se ale po letech setkává s Mercedes a s rodinou výpravce Morrela, k níž má určité osobní vazby, člověk pozná, že pod tou vyumělkovanou maskou hraběte je tvář jemu dobře známého Dantese. Nejsilnější momenty však přicházejí v závěru, když se hrabě před soubojem s mladým Morcerfem stane bezmocným proti vůli Mercedes a uvědomí si vlastní smrtelnost, nebo později, když mu jako Bohem zvolenému mstiteli najednou dojde, že zašel příliš daleko – a to v okamžiku, kdy se nevinnou obětí jeho záměru potrestat Villeforta stane i jeho malý syn.

Přesto, že se Dumas v duševním rozpoložení postav ve vypjatých situacích nijak nepitvá, dokáže jejich pocity pouhým slovem v kontextu dané situace vystihnout tak dobře, že jsem přesně věděla, jak danému hrdinovi v onu chvíli je. Ty scény, kdy zemře Faria, nebo když se Edmond během slavnosti prochází s Mercedes v zahradě a oba předstírají, že jeden pro druhého nejsou nikým jiným než hrabětem Monte Christo a hraběnkou De Morcerv, byly tak skvěle (a přitom úplně jednoduše) popsané, až se mi zdálo, že jsem přímým účastníkem oné scény.

Knihu jsem začala číst na přelomu srpna a září a dočetla ji po polovině listopadu. Strávila jsem tedy s jejími hrdiny skoro tři měsíce. Takže loučení nebylo lehké. – Taky znáte ten pocit, když čtete úžasnou knihu a přejete si, aby její děj neskončil? Velkým pozitivem knižních příběhů ale je, že se čtenář může vrátit na začátek, když chce. A já tak v případě Monte Christa, myslím si, za pár let taky učiním.

A ještě závěrem poznámka pro ty, kteří se kromě četby věnují třeba i tvůrčímu psaní: Jestli se chcete ve spisovatelském řemeslu něčemu přiučit, neopomíjejte při čtení literární klasiku!

 

Přečtěte si také:

Aha! faktor: Jak podpořit kreativitu a obohatit se o nové nápady

Každý, kdo má tvořivé zaměstnání, nebo rád tvoří ve volném…
Číst dál...

Personalizovaná knížka

Jak vzniká osobní (personalizovaná) knížka pro děti

[caption id="attachment_245" align="alignleft" width="300"] Personalizovaná knížka[/caption] Děti je prý milují…
Číst dál...

 

Ukázka z knihy Hrabě Monte Cristo (Jos. R. Vilímek, 1924)

Poznámka: Zvažovala jsem, jestli sem ukázku dát, protože i při snaze zachytit třeba jen jediný výjev Dumas nešetří prostorem pro dialogy ani popisy, a tak je i krátká ukázka dlouhá na několik stránek. Ale pak jsem si říkala, že by byla škoda ochudit ty, které to třeba bude zajímat, o tu krásnou literární češtinu z 20. let 20. století.

Nuže zde je ukázka z kapitoly XVI. – Minulost, v níž hrabě Monte Christo po letech navštěvuje If, v němž byl vězněn.

 

zámek If, Marseille

Zámek If, Marseille. Zdroj: Wikimedia Commons, autor: Charliemoon, licence: Creative Commons.

      Vrátný, který jej doprovázel, byl tu teprve od r. 1830.

      Dovedl ho do jeho vlastní kobky.

      Hrabě spatřil zsinalé světlo, vnikající tam úzkým světlíkem; spatřil místo, kde stála postel, později odstraněná, a za postelí otvor, proražený abbéem Fariou, zazděný sice, ale stále ještě viditelný podle novějších kamenů.

      Monte Cristo cítil, že mu slábnou nohy; vzal dřevěnou stolici bez lenochu a usedl na ni.

      „Vypráví se o tomto zámku nějaký příběh, kromě uvěznění Mirabeauova?“ tázal se. „Existuje nějaká legenda o těchto děsivých místech, o nichž lze těžko uvěřit, že sem lidé kdy zavřeli živého člověka?“

      „Ano, pane,“ přisvědčil vrátný; „žalářník Antonín sdělil mi jeden právě o této kobce.“

      Monte Cristo se zachvěl. Žalářník Antonín byl jeho žalářníkem. Zapomněl již skoro jeho jméno i tvář, ale jakmile bylo to jméno vysloveno, spatřil ho jako živého, s tváří zarostlou vousem, s hnědou blůzou a svazkem klíčů, jejichž zvuk zazněl mu v duchu v sluch.

      Hrabě se ohlédl a zdálo se mu, že uzřel ho ve stínu chodby, jejž pochodeň, planoucí v rukou vrátného, činila ještě hustším.

      „Pán si přeje, abych mu ji pověděl?“ tázal se vrátný.

      „Ano,“ souhlasil Monte Cristo, „povězte.“

      A přitiskl si ruku na prsa, aby potlačil prudký tlukot srdce, hroze se, že uslyší vyprávěti svůj vlastní příběh.

      „Povězte,“ opakoval.

      „V této kobce,“ začal vrátný, „byl zavřen vězeň – je tomu už dávno – velmi nebezpečný člověk, jak se zdá, tím nebezpečnější, že byl nesmírně dovedný. Jiný muž byl uvězněn v tomto zámku zároveň s ním; ten však nebyl zlý: byl to ubohý kněz, který se zbláznil.“

      „Ach, zbláznil,“ opakoval Monte Cristo; „a jakého druhu bylo jeho šílenství?“

      „Nabízel miliony, bude-li mu vrácena svoboda.“

      Monte Cristo zvedl oči k nebi, ale nespatřil nebes: kamenný závoj byl mezi ním a oblohou. Pomyslil si, že neméně hustý závoj byl mezi očima těch, kterým abbé Faria nabízel poklady, a těmi poklady, které jim nabízel.

      „Ti vězňové se mohli stýkat?“ tázal se Monte Cristo.

      „Oh, ne, pane; to bylo výslovně zakázáno, ale oni vyhnuli se zákazu tím, že si prokopali chodbu, vedoucí z jedné kobky do druhé.“

      „A kdo z nich prokopal tu chodbu?“

      „Ó, jistě ten mladý muž,“ odvětil vrátný; „byl dovedný a silný, kdežto ten ubohý abbé byl stár a sláb; kromě toho byl ducha příliš nerozhodného, aby byl mohl sledovati nějakou myšlenku.“

      „Slepci…!“ zašeptal Monte Cristo.

      „Tolik je jisto,“ pokračoval vrátný, „že ten mladý muž prokopal chodbu. Čím? To nikdo neví. Ale prokopal ji a důkazem toho je, že je vidět ještě její stopu; hleďte, vidíte ji?“

      A přiblížil pochodeň ke zdi.

      „Ach, skutečně,“ promluvil hrabě hlasem, jejž pohnutí ztlumilo.

      „Oba vězňové se tedy stýkali. Jak dlouho ty styky trvaly? Nikdo neví. Tu jednoho dne starý vězeň onemocněl a zemřel. Hádejte, co učinil mladý?“ tázal se vrátný, přerušiv vypravování.

      „Nu?“

      „Odnesl mrtvého, položil jej do své vlastní postele tváří ke zdi, pak se vrátil do prázdné kobky, zacpal otvor a vklouzl do nebožtíkova pytle. Slyšel jste jakživ o podobném nápadu?‘

      Monte Cristo zavřel oči a znovu procítil všecky dojmy, které se ho zmocnily, když to hrubé plátno, dýšíci ještě chladem mrtvoly, přilehlo mu na obličej.

      Vrátný pokračoval:

      „Jeho plán byl takový: myslil, že mrtví jsou pohřbíváni na hradě Ifu, a ježto dobře tušil, že se vězňům nedostává rakve, doufal, že pozvedne hlínu rameny. Na neštěstí však panoval na hradě zvyk, který zkazil jeho plány; mrtví se nepochovávali; uvázala se jim koule na nohy a byli hozeni do moře, což se i tentokráte stalo. Muž byl shozen do vody z galerie; druhého dne nalezen byl skutečný mrtvý v jeho posteli a všecko se vysvětlilo, neboť pohřbívači pak pověděli, co se předtím neodvážili říci, že totiž ve chvíli, kdy tělo bylo vrženo do prázdna, uslyšeli hrozný výkřik, udušený v témže okamžiku vodou, v níž zanikl.“

      Hrabě namáhavě oddychoval, pot stál mu na čele, úzkost svírala mu srdce.

      „Ne,“ šeptal,si, „ne, pochybnost, kterou jsem cítil, byla počátkem zapomenutí, ale zde se srdce rozrývá znovu a lační po pomstě.“

      „A o vězni se již nikdy neslyšelo?“ tázal se.

      „Nikdy, nikdy! Víte, buď padl ležmo, a ježto byl shozen s padesáti stop výšky, zabil se asi na místě.“

      „Řekl jste, že mu přivázali kouli k nohoum, spadl tedy kolmo.“

      „Nebo spadl kolmo,“ pokračoval vrátný, „a pak ho asi tíže koule stáhla ke dnu, kde asi zůstal, chudák.“

      „Vy ho litujete?“

      „Jak by ne – ačkoli byl ve svém živlu.“

      „Co tím chcete říci?“

      „Kolovala totiž o tom nešťastníku pověst, že býval svého času námořním důstojníkem, zatčeným pro bonapartism.“

      „Pravdo,“ šeptal hrabě, „Bůh tě stvořil, abys vždy vyplula nad vlny a plameny. Ubohý námořník žije tedy v paměti několika vypravěčů; jeho děsný příběh vypráví se u krbu a posluchači chvějí se ve chvíli, kdy jeho tělo proráží prostor a zapadá do hlubiny moře.“

      „Jeho jméno nikdy nevešlo ve známost?“ tázal se hlasitě.

      „Jak by to bylo možno?“ odvětil strážce. „Byl znám jen pode jménem číslo 34.“

      „Villeforte, Villeforte,“ šeptal Monte Cristo; „jak často jsi si to asi opakoval, když moje vidina pronásledovala tvé bezesné noci!“

      „Pán si přeje pokračovat v prohlídce?“ tázal se vrátný.

      „Ano, hlavně kdybyste mi chtěl ukázat pokoj ubohého abbého.“

      „Ach, čísla 27?“

      „Ano, čísla 27,“ opakoval Monte Cristo.

      A zdálo se mu, že ještě slyší hlas abbého Farie, jenž na jeho otázku, jak se jmenuje, zavolal skrze zeď toto číslo.

      „Pojďte.“

      „Počkejte,“ pravil Monte Cristo, „chci se ještě naposledy rozhlédnout po té kobce.“

      „To se mi zrovna hodí,“ odvětil průvodce; „zapomněl jsem klíč od tamté.“

      „Jděte si proň.“

      „Nechám vám zde pochodeň.“

      „Ne, odneste ji.“

      „Ale zůstanete tu beze světla.“

      „Já vidím potmě.“

      „Aj, zrovna jako on.“

      „Jako kdo?“

      „Číslo 34. Tak prý přivykl tmě, že by byl našel špendlík v nejtmavějším koutě svého vězení.“

      „Trvalo mu to deset let, než tak daleko dospěl,“ zašeptal hrabě.

Hrabě Monte Cricto - Edmond Dantes

Hrabě Monte Christo, Ilustrace z knihy z roku 1848. Zdroj: Wikimedia Commons, licence: Public Domain

      Průvodce se vzdálil i se smolnicí.

      Hrabě mluvil pravdu: sotva uplynulo několik vteřin, již rozeznal všecko jako za jasného dne.

      Rozhlédl se kol dokola a teď teprve řádně poznal svůj žalář.

      „Ano,“ mluvil k sobě, „zde je kámen, na kterém jsem sedával! Zde stopa mých ramenou, jež zanechaly svůj otisk ve zdi! Zde stopa krve, jež prýštila mi z čela tehdy, když jsem si chtěl rozrazit hlavu o zeď…! Oh, tato čísla… pamatuji se na ně… psal jsem je jednou, když počítal jsem věk otcův, chtěje zvědět, najdu-li ho ještě na živu, a věk Mercedes, najdu-li ji ještě svobodnou… Když jsem to dopočítal, měl jsem na chvíli naději… Nepočítal jsem s hladem a nevěrou!“

      A trpký smích vydral se z úst hraběte. Viděl jako ve snu svého otce nést ke hrobu… Mercedes kráčet k oltáři!

      Nápis na druhé stěně padl mu do očí. Bělal se ještě na zelenavé zdi:

      „BOŽE,“ četl Monte Cristo, „ZACHOVEJ MI PAMĚŤ!“

      „Ano,“ zvolal, „to byla jediná modlitba mých posledních dob. Nežádal jsem již svobody, žádal jsem si jen paměti – bál jsem se, že zešílím a že zapomenu. Zachoval jsi mi paměť, Bože, a já jsem si vzpomněl. Díky, díky, můj Bože!“

 

 

 

Komentáře

  1. Víťa
    30.11.2016

    Odpovědět

    To ano, není literatura jako literatura 🙂 A ještě bych chtěl říct, že se mi ta Tvá recenze moc líbí. Krásně napsáno, čtivě a poutavě 😉

  2. Víťa
    30.11.2016

    Odpovědět

    Tak jsi mne navnadila touto recenzí, že se budu muset v dohledné době do Monte Christa také pustit. Tedy myslím do čtení 🙂 Přelouskal jsem i úryvek a musím říct, že je velmi uklidňující číst takovýto jazyk. Dnes se člověk v knížkách setkává stále častěji s vulgárními výrazy, slangem a kdečím jiným. Někomu to možná nevadí, ale mně to kazí zážitek ze čtení.

    • Anna
      30.11.2016

      Odpovědět

      Ten jazyk už se po začtení tak zažije, že to člověk ani nevnímá, ale je to takové jiné, příjemné 🙂 Celkově vzato je to jiný druh literatury, než jaký se píše dnes, a to je na tom asi to nejlepší. Pokud někdo hled originalitu, tak asi musí jít zpátky.

Napište komentář