Jak jsem si během rozhovoru s kamarádkou uvědomila, letos uplynulo přesně 10 let, co jsem vyrazila na první pobyt. Tenkrát akce probíhala v Kralupech nad Vltavou a já jela jako kamarádčina průvodkyně. Otevřel se mi tím úplně nový svět. Když jsem přihlížela práci vodicích a asistenčních psů a naslouchala přednáškám cvičitelek, zažívala jsem spoustu ‚aha momentů‘. Sice jsem ještě neměla vodicího psa, zato jsme doma měli hafana, na kterého všechny ty poznatky, jak pes vnímá a vyhodnocuje určité situace a jaké vzorce chování to u něj spouští, přesně seděly. Já jen poslouchala a v duchu se chytala za hlavu, čeho všeho se v soužití se psem dopouštíme.
Od té doby jsem na soustředění jezdila každý rok. Pokaždé to byla zajímavá zkušenost a kolektiv byl vždycky senzační. Až v roce 2019 ale došlo k tomu, že jsem si mezi štěňátky v předvýchově mohla konečně vybrat svého budoucího parťáka – teprve tehdy se moje životní situace změnila natolik, abych s jistotou mohla říct, že teď opravdu potřebuju psa. A tak jsem poznala Dixii, které byl rok a na soustředění byla se svou předvychovatelkou Martinou.
S Dixii jsme byly letos na soustředění podruhé. Když jsem ji v únoru 2020 dostala, přišla první koronavirová vlna a červnové soustředění se nekonalo. Své první společné jsme tak zažily až loni v červenci v Horce nad Moravou u Olomouce.
Moje knížka “Klárka a vodicí pes Daisy” je inspirovaná Dixinkou a vším, co jsem se za léta spolupráce s výcvikovou organizací dozvěděla o předvýchově, výcviku a práci asistenčních psů. Vše je podáno srozumitelnou formou na příběhu dětí, který, jak věřím, je čtivý pro dětské i dospělé čtenáře.
K čemu je soustředění?
Ačkoliv je vodicí pes brán jako kompenzační pomůcka pro nevidomé, samozřejmě na rozdíl od technických pomůcek “nefunguje” tak, že by po zbytek života dělal přesně to, co se naučil ve výcviku. Něco zapomene, protože to příliš nepoužívá, něco začne dělat jinak, protože páníček neuhlídá, že na daný povel nereaguje, jak by měl… Zkrátka u psa i u jeho člověka dochází k různým posunům a kolizím, které je potřeba čas od času pod dohledem cvičitele korigovat. Proto klienti na soustředěních chodí různé trasy a čelí rozličným překážkám, aby cvičitelky vyhodnotily, kde a proč dochází k chybám či nedorozuměním a pomohly dvojici zapracovat na nápravě. Já osobně jsem za tuto možnost ráda, protože díky zpětné vazbě se nám s Dixinkou podařilo vyřešit pár problémů, které vznikly mimo jiné i proto, že krátce po předání přišel první lock down a naše společné secvičování tím bylo na hodně dlouho přerušeno.
Celkově vzato letošní se soustředění obzvlášť povedlo. Osobně jsem ráda, že vyšlo dobré počasí. Občas jsme sice mokli a v 15 stupních to bylo ve tříčtvrťákách a tričku mírně nekomfortní, ale chladno nám s Didi svědčí víc než vedra. V hotelu Signál jsme měli perfektní zázemí a příjemný personál, pěkné a zelené sídliště Dubina bylo k trénování ideální, a navíc nebyl problém zajet trolejbusem přímo od hotelu do centra města a potrénovat třeba v nákupním centru.
Jsem taky ráda, že jsem pobyt v Pardubicích mohla využít k setkání s mou dlouholetou kolegyní a milou kamarádkou, spisovatelkou Martinou Boučkovou. – Asi bych to měla ještě držet pod pokličkou, ale já to prásknu: Martině (oficiálně 21. července) vyjde knížka Deník zoufalé třicítky, jejíž jeden výtisk mi přinesla. A dobře udělala, protože jinak bych se na ni coby na pardubickou rodačku zlobila, když mě vytáhla na procházku a pak bloudila Dubinou s výmluvou, že tuhle část Pardubic moc nezná, zatímco já trpěla s plným močovým měchýřem. 😀
Dobrý den.
Jmenuji se Petra Urbanová a jsem nevidomá.
S velkým zájmem jsme si s mou nejlepší slabozrakou kamarádkou Pavlínou Minaříkovou přečetly knížku Klárka a vodicí pes Daisy, kterou máme staženou z Digitální knihovny pro nevidomé.
Obě Vám moc děkujeme za úžasný zážitek při čtení. Líbí se nám už od první věty.
Bylo zajímavé si přečíst o detekčních psech pro lidi s cukrovkou.
Asi před 18ti lety jsem si psala s nevidomou paničkou vodicí labradorky Irisky. Paní měla také cukrovku. Iriska, která nebyla cvičená jako detekční sama od sebe dokázala poznat paniččinu hypoglikemii a vždy ji donutila si dojít pro něco sladkého, nebo ze skříňky vzala tatranku a paničku donutila tatranku sníst.
S Pavlínou Vám přejeme vše nejlepší, hodně pracovních i osobních úspěchů a co nejvíc krásných chvil s Dixinkou.
Petra Urbanová
Jsem moc ráda, že jsme se opět setkaly a já mohla poznat další nové lidi a podrbat si Dixie (i když ta jako vzorný asistenční pes o nějakou cizí ženskou moc nestála 😀 ).
Všem bych také tímto rozhodně doporučila knížku KLÁRKA A VODÍCÍ PES DAISY. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby jí děti mohly číst třeba přímo ve školních hodinách.