„Jé, to je ten pejsek z knížky!“ Nebo: „Není to ten pes, co podle něj napsala (ehm… to prosím jako já) tu knížku?“ Uvedené dvě věty jsem minulý týden zaznamenala na Světě knihy. První ve čtvrtek od maminky, která proti nám šla s kočárkem, druhou (otázku) v sobotu pronesla paní, když na mě Dixii s mamkou čekala před vchodem do Křižíkova pavilonu. Mám prostě doma hvězdu. A jsem na ni taky náležitě hrdá! Zároveň jsem za ni ohromně vděčná, protože je to jedinečnej pes.
Flashback do dětství
V dětství jsem milovala filmy o zvířatech. Tedy vedle těch dokumentárních, u kterých jsem vydržela i víc jak hodinu a doslova hltala zajímavé informace o přírodě, jsem se ráda koukala i na rodinné filmy. Když teď vynechám, jak jsem usedavě plakala u filmů o koních (Krasavec Beauty, Phar Lap atd.), měla jsem ráda komedie o psech (třeba o bernardýnovi Beethovenovi nebo film s názvem Neuvěřitelná cesta).
Hrozně se mi líbilo, jak jsou ta filmová zvířata inteligentní a komunikativní – jak zakňučí nebo štěknou, když něco chtějí páníčkům sdělit, nebo je tahají za nohavici, když jim chtějí něco ukázat. Ne, že by náš kašpárek Fido nebyl inteligentní (to byl, panečku, Pan voříšek!), ale filmové kousky neuměl. Ten mě tak maximálně strhnul z kola, když jsem si ho uvázala na špagátek a chtěla, aby podle mě běžel. Nebyla to jeho chyba. Maminka mi to říkala: „Máš hovězí nápady. Dáš si akorát tak na hubu.“ Nu, stalo se.
A tak jsem si přála mít jednou psa, který bude jako některý z těch filmových hrdinů.
Splněný sen
Dixie skoro neštěká (když zrovna nemá nějaký hodně divoký sen, při kterém spíš škytá než štěká). Když mě zrovna nevede na postroji, nikam mě netahá – tedy ne tím stylem, že by mě čapla zuby za nohavici. Taky podle mě neběhá na kole (šmankote, kdy já vlastně naposledy seděla na kole…?).
Ale přesto je to moje vysněná pejsina! Tvor, se kterým si rozumím na daleko hlubší úrovni než se kterýmkoli předchozím. Když jsem přízemní, zvedne mě. Když mám hlavu v oblacích, vrátí mě na zem. Někdy mi jasně dává najevo, že se beru až moc vážně, jindy si ze mě dělá vysloveně šprťouchlata. Občas mám problém zachovat si vážnou tvář, když jí potřebuju vyčinit, protože mě vždycky rozseká ten její výraz: „Ale no tak, vždyť já jsem tvůj anděl…“ 😇
Mám prostě kámošku do nepohody. 🤗 Miluju její bezprostřednost a osobitost, se kterou si dokáže získat úplně každého – často i lidi, kteří, jak říkají, psy moc nemusí. Za ty 4 roky, co jsme spolu, mi otevřela spoustu komunikačních kanálů a zprostředkovala bezpočet zajímavých setkání.
I to mě utvrzuje v přesvědčení, že každé zvíře, které k nám přijde, přichází přesně do té etapy života, do které přijít má. Kdybych tuhle obrovskou psí osobnost měla mít o pár let dřív, nevěděla bych si rady s ní, ale ani s pozorností lidí, již neustále přitahuje. Dneska jsem ráda, když si můžu třeba jen tak poklábosit s lidmi v MHD jak o Dixii, tak o jejich zážitcích s jejich hafany. 🙂 A to už vůbec nemluvím o tom, jak skvělé je dělat v tandemu s Didi besedy – ať už pro děti ve školách, nebo pro dospělé v knihovnách.
Foto: Psí salon Karamelka