„Tatí, co je to nebožtík?“

Každý rodič a prarodič (ale i strejda a teta) byl někdy zasažen tím šrapnelem – nevinnou, avšak záludnou dětskou otázkou. Ludvík Aškenazy takových otázek od svého syna dostal nepočítaně, přičemž odpovědi musel volit obzvlášť pečlivě. Jakákoliv nerozvážná odpověď totiž mohla být použita proti němu.

Když v roce 1955 vyšla knížka Dětské etudy, muselo to být pro československý knižní trh poznamenaný socialistickou propagandou jako závan svěžího větru, který s sebou nepřinesl pouze to humorné a až poeticky něžné dílo, ale i nového autora. Ten se zanedlouho stal u čtenářů oblíbeným právě díky tomu, že se svou melancholicky laděnou tvorbou vymykal soudobé literatuře. Ocenili to čtenáři nejen v tehdejším Československu, ale i daleko za jeho hranicemi.

Dětské etudy jsou inspirované tím nejprostším a přitom nejryzejším – otcovskou láskou. Ludvík Aškenazy možná jen chtěl zaznamenat ty krásné a jedinečné chvíle se synem. Z přísad dětské upřímnosti a zvídavosti, autorovy lásky k dítěti a spisovatelského talentu vzniklo dílo, které pohladí po duši každého, ať už rodičem je, nebo není.

[postlist id=186]

Přítomnost dítěte a jeho zcela odlišný pohled na svět činí i všední okamžiky nevšedními – z obyčejné procházky se stává cesta za duhou, z poslechu Smetanovy Vltavy dobrodružné splavování řeky – dokud tedy nevypnou proud. Z takových zážitků se pro literární dílo dobře čerpá – když je člověk umí do hloubky prožít a pak o tom poutavě napsat. A to Ludvík Aškenazy uměl.

Není to ale jen pobavený úsměv, který soubor Aškenazyho povídek dokáže vyčarovat na tváři. Občas se čtenář prostě musí začít řehtat. Když se např. človíček začne domáhat svých lidských práv, nebo když si najde ženu, řeší s ní každodenní manželské problémy a až pak si oba uvědomí, že se zapomněli vzít. A tak se vezmou a jedou na svatební cestu výtahem. A nebo když… Víte co, poslechněte si raději ukázku – ta mluví za vše.

Aškenazyho prvotina s názvem Dětské etudy se dočkala několika rozhlasových zpracování. Vůbec poprvé je mohli posluchači slyšet načtené Karlem Högrem, později v různých obměnách i v podání dalších herců. V roce 2016 se k etudám Český rozhlas opět vrátil a ke spolupráci přizval Zdeňka Svěráka.

Ačkoliv nemám srovnání s Dětskými etudami načtenými Karlem Högerem (o jejichž kvalitě ale nepochybuji), ty Svěrákovy se pro mě okamžitě staly srdcovou záležitostí. Povídky Ludvíka Aškenazyho totiž v jeho podání zní, jako kdyby byly jeho vlastní. Nemůžu si pomoct, ale při poslechu mám dojem určitého autorského protnutí. Vždyť i ty Svěrákovy povídky, které už jsem četla tolikrát, jsou tak upřímně lidské a občas i ‚človíčkovské‘.

Ludvík Aškenazy: Dětské etudy (CD/MP3)
Délka: 2 hodiny 3 minuty
Interpret: Zdeněk Svěrák
Vydavatel: Radioservis

Foto: Wikimedia Commons (licence Creative Commons)