Napsala dne 4.2.2018

Kniha Divergent CzechČetli jste někdy soubor povídek, z nichž každá se vám nějakým způsobem dostala pod kůži? Pokud takovou knížku hledáte, mohu vám vřele doporučit titul DivergentCzech.

 

Čeští čtenáři nechtějí číst povídky. Poslední zhruba dva roky tuto větu v literární agentuře od nakladatelů slýcháme často. Povídkové sbírky odmítají, protože když prý na přebalu knihy není jméno Zdeněk Svěrák nebo Jan Balabán, koupí ji málokdo.

Nakladatelství Albatros se od tohoto pravidla naštěstí alespoň částečně oprostilo a dalo autorům povídek šanci. Vyhlásilo literární soutěž na téma divergence. Z devíti vybraných povídek pak vznikla knížka DivergentCzech.

 

Rovnýma nohama do divergentního světa

Soubor otevírá povídka s názvem Máš to v krvi, která je zároveň vítěznou povídkou soutěže. Dobrý námět a skvělé zpracování z povídky dělá výborný otvírák pro celou knížku. Vypráví o nesympatické studentce, která onemocní závažnou chorobou a myslí si, že vše zamete pod koberec a bude se moct dál vysmívat spolužačkám, které mají stejný zdravotní problém. Povídka působí jako psychofarmakum, které čtenáře nutí hlavní hrdinku nesnášet a nakonec ji politovat. Vítězství v soutěži je pro autorku Helenu Drdlovou jistě zasloužené.

Druhá povídka, Hra ozvěny, je docela čtivým hororem, který čtenáře vtáhne. Nemohla jsem se ale ubránit dojmu, že nesplňuje zadání divergence. Hlavní hrdina je docela normální adolescent, má za sebou (v uvozovkách) jen nepříjemnou zkušenost s dopravní nehodou, při které ale zabil ženu, což už rok úspěšně tají. Povídku tak soutěžnímu zadání přibližuje jen jedna věta jeho kamaráda: „Chováš se divergentně.“ Chlapce pronásledují záhadné výjevy, které mu stále připomínají, že někoho zabil. Celkový dojem vydařené povídky ale kazí závěr, který odhalí, že se na předchozích stránkách nic tak záhadného nedělo a šlo jen o promyšlený plán manžela mrtvé ženy, který se chtěl hlavnímu hrdinovi pomstít. Jenže v tu chvíli se čtenář neubrání dojmu, že je to celé nesmysl, protože není možné, aby mstiteli všechno vycházelo tak, jak si naplánoval.

 

Přečtěte si také:

Korfu

Řecko je ráj na Zemi a Řekové jsou polobozi. Nebo ne…?

Zamilovali jste se do Řecka, Řeků a vůbec všeho řeckého…
Číst dál...

kniha_knizni-stranky_ruze

Jsou knihy vydané vlastním nákladem méně kvalitní?

„Tuhle knížku si autor vydal sám, to ani číst nebudu.“…
Číst dál...

 

Pokud přežiju Komplikovaný porod…

Mně osobně v hlavě zůstaly především dvě povídky – shodou okolností šlo v obou případech o díla s otevřeným koncem – Pokud přežiju a Komplikovaný porod. První jmenovaná popisuje příběh dívky, která se díky svým vynikajícím studijním výsledkům stane takříkajíc pokusným zvířetem. V neznámém středisku testují možnost lidí fyzicky se dostat do počítačové hry. Hlavní hrdinka Jules je s několika dalšími lidmi denně připojována k počítači a bloudí středověkým městem, ve kterém bojuje s příšerami, a z her si přináší fyzická zranění. Povídka končí v okamžiku, kdy se všechno zvrtne a příšery z počítačové hry začnou pronikat do reálného světa.

Zajímavý námět má také povídka Komplikovaný porod. Svět sužuje epidemie – lidem nakažení záhadným virem začnou růst žábry. Hlavní hrdinka je lékařka a virem se nakazí před odchodem na mateřskou dovolenou. Po porodu jí chtějí nemocné dítě vzít, ale manžel ženu i dítě z nemocnice unese. Dostala se k němu totiž informace, že virus, který nemoc způsobuje, na Zemi vypustili mimozemšťané, kteří chtějí zachránit lidstvo před jemu dosud neznámou hrozbou…

Silný dojem zanechá i závěrečná povídka Sedmikráska, která se naprosto liší od předešlých. Její námět je tak prozaický, až by při stručném popisu mohl působit nezajímavě. Odlišnost 17leté Daisy spočívá v tom, že když se někoho dotkne, začnou jí pod rukama kvést sedmikrásky. Ještě větším problémem se její handicap stane ve chvíli, kdy se zamiluje. Povídka je napsána mile a čtivě, má určitou hloubku a nese v sobě jasné poselství: „Možná není tak důležité být jako ostatní. Možná je důležitější najít jednoho jediného člověka, který bude schopen vaši odlišnost milovat.“

Naopak dojem určitého patosu ve mně zanechaly povídky Popiš mi růžovou, Tma v tichém světě a Scestí, v případě poslední jmenované však nejde o niajk hořký dojem. Dvě předešlé ale jako by chtěly těžit ze současné záliby proniknout do světa nevidomých a působí klišovitě.

Jako hodně velkou autorskou nadsázku beru hlavně povídku Popiš mi růžovou, v níž hlavní hrdinka Mira psychicky velmi trpí svým zrakovým handicapem. Je téměř nepravděpodobné, že by člověk, který nevidí odmalička, nemyslel na nic jiného, než na to, jak vypadají barvy, a nenáviděl černou, protože černá je barva tmy, již má nevidomý před očima – nevidomý nemá o barvách ani ponětí a takové otázky ho netrápí. Nejen tímto, ale i řadou dalších detailů autorka budí dojem, že toho o světě nevidomých mnoho neví a jen staví na svých představách a dojmu z toho, jaké by to bylo žít bez zraku.

 

Jazyková divergence

Dojem z knížky mi kazí jazykové nedostatky. Některé povídky potvrzují současný trend zhoršující se schopnosti vyjadřování. Příklad z povídky Tma v tichém světě: „Myslíte, že byste to nemusela hlásit svým nadřízeným, prosím?“ Nebo v téže povídce: „Kdyby tu byla, vím, že by mě pochopila.“ Krkolomné věty se objevují i v povídce Srdcetep. Nakonec našel i pěkné místo, kde ji vypít (pozn.: limonádu), a tak se usadil na nízkou zídku…“ Nebo: „…nikdo na celém světě se neodvážil k tomu, co ona.

Nabízí se otázka, jestli se jazykoví korektoři v uvedených případech jen zdráhali ‚sáhnout‘ autorům do textu, nebo jestli nedostatky přehlédli. Nicméně v knize se objevuje i tolik gramatických chyb (především chybějících čárek) a překlepů, jako kdyby jazykovou korekturou povídky ani neprošly.

Celkový dojem ze souboru povídek je ale velmi dobrý. Každá povídka je skutečně originální a díky svému obsahu, sdělení a jedinečnému autorskému stylu si v ní každý jistě najde to své.

 

Komentáře

  1. HappyHope
    2.4.2018

    Odpovědět

    Současný trend zhoršující se schopnosti vyjadřování… 😀 Zkuste k tomu přistoupit jako autorka některé z povídek. Představte si, že jste pohlcena příběhem, a přestože ho po sobě čtete několikrát a dáváte ho číst i dalším lidem, všech nedostatků si zkrátka nevšimnete. Některé věty jsou krkolomné a s odstupem času by je možná dotyčný upravil, ale někdy je to třeba i záměr autora. Myslím tím např. v těch dialozích. Nevím jak Vy, ale já nemluvím vždycky správně. Vžijte se do role postavy, do její situace, kdy je něčím překvapená, vyděšená nebo tak. Těžko by slova formulovala podle jazykových příruček. (I když já jsem schopná koktat a zamotat všechno dohromady i v klidu. :D) Ani já ale nemám ráda, když jsou v knížkách gramatické chyby, překlepy apod. V knížkách nakladatelství, která spadají pod Albatros Media, často nacházím spousty takových chyb. Zjevně se i redaktoři mohou občas přehlédnout. Ale tohle je podle mě něco jiného. A taky moc nesouhlasím s Vaším názorem, že „dvě předešlé povídky ale jako by chtěly těžit ze současné záliby proniknout do světa nevidomých a působí klišovitě“. Takové současné záliby jsem si třeba vůbec nevšimla. To je nějaký trend, že teď hodně lidí píše o nevidomých…? Nápad povídky Popiš mi růžovou mi přijde zajímavý. Pochybuji, že by ji autorka psala se záměrem těžit z nějaké současné záliby. Nejspíš ji prostě jen tohle téma napadlo a zdálo se jí zajímavé, tak ho zpracovala nejlíp, jak – coby vidoucí člověk – uměla. Mně přijde, že má velkou představivost. A v té druhé povídce jde zase spíš o myšlenku, jak by to mohlo vypadat, když se sejde němá holka a nevidomý kluk. Jednoduchá věc. Proč hned hledat snahu z něčeho těžit? Uvědomte si, že to byla jen soutěž. Mnozí autoři zřejmě zasílali svůj text čistě ze zvědavosti a možná je ani nenapadlo, že by mohl zaujmout a uspět. Nebo už měli příběhy dokonce napsané z dřívějška, aniž by tušili, že nějaká soutěž bude. Pak jen využili toho, že nevědomky splnili téma. Já bych prostě nebyla tak přísná. Už jen proto, že naprostá většina těch autorek byla nezkušená. Možná vůbec poprvé zkoušely něco někam poslat. Ještě nebyly vypsané, co na tom, že se dopustily pár prohřešků? Tohle není knížka žádných ostřílených profíků (ovšem až na paní Pacovskou), takže se musí počítat s tím, že to asi nebude úplně perfektní.

    • Anna
      2.4.2018

      Odpovědět

      Dobrý den,

      předně děkuji za komentář!

      Jako literární redaktorka s Vámi ale nemůžu souhlasit ve všem, co píšete. Když např. uvádíte, že autor po sobě nenajde všechny chyby, máte pravdu jen částečně. Pokud se k dílu s odstupem vrací, určité věci vyplynou (také já, když po sobě něco čtu s odstupem času, se občas chytám za hlavu). Chápu tedy, že když autor v zápalu tvorby píše a píše a jeho cílem je zejm. vyjádřit myšlenky, které mu výří hlavou, nehledí v první řadě na stylistiku. Ale to je v pořádku, vše se dá „doladit“ později. Jenže někteří lidé v tom svém projevu ony nedostatky nejsou schopni vidět. A to je to, na co jsem poukazovala tou všeobecně se zhoršující kvalitou projevu – někteří z nás ztrácejí citlivost vůči své mateřštině a do mluveného i psaného projevu se vkrádají podivné novotvary, ať už jde o zcela nelogická slovní spojení nebo novotvary jakoby převzaté z jiných jazyků. To vše působí určitou vyjadřovací neohrabaností.

      Pokud mluvíme o přímé řeči postav, to je něco jiného. Ta samozřejmě vyžaduje, aby autor volil vyjadřovací prostředky, které vystihnou charakter postavy. To je ale něco jiného než nezvládnuté stylistické vyjadřování autora samotného, které jsem v recenzi zmiňovala.

      Co se týče záliby v líčení života nevidomých, to jsem nemyslela zdaleka jen v oblasti literatury, ale obecně. Sama jsem nevidomá a přicházím s tím do kontaktu dost často. Přesto mám silný pocit, že o nás lidé spoustu věcí nevědí a vidí nás stále jako exoty. Snad proto ve mně povídka „Popiš mi růžovou“ zvedla o to větší vlnu emocí. Ale samozřejmě, určitá spisovatelská nadsázka se dá pochopit.

      Jinak jsem tedy nezamýšlela napsat recenzi tak „přísně“, jak uvádíte 🙂 Původně se jednalo o recenzi pro odborný časopis, který vyžadoval, aby hodnocení bylo pojato z pohledu literárního redaktora. Samozřejmě, že chápu, že se jedná o díla začínajících autorů (sama s takovými často přicházím do styku). Celkově se mi ale povídky líbily moc a věřím, že se mezi jejich autory a autorkami najdou budoucí úspěšní spisovatelé.

      Mějte se hezky a ať se daří!

  2. Víťa
    9.2.2018

    Odpovědět

    Po přečtení pěkně napsané recenze mám chuť si tu knížku někde sehnat. Třeba na ni časem narazím v knihovně. Povídkové knížky mám rád. Nedávno jsem zrovna přelouskal jednu detektivní (ale autorem všech povídek byl jeden spisovatel). A byl jsem opravdu překvapený mírou neotřelých nápadů.

Napište komentář