Napsala dne 27.5.2018

Volá Berlín - Kelly Durham„Volá Berlín! Volá Berlín! Volá Berlín!“  ozývalo se z německého rozhlasu před 2. světovou válkou, a následně i v jejím průběhu. Nacistická propaganda tak ústy hlasatelů oslovovala občany států později označovaných jako Spojenci. Důvodem byla snaha zastrašit ty, jejichž vláda nezakrytě vystupovala proti politice vznikající Velkoněmecké říše. O tom vypráví i kniha Kellyho Durhama.

 

Nakladatelství Metafora přináší na knižní pulty zajímavou novinku – historický román s názvem „Volá Berlín“. Děj se odehrává na pozadí 2. světové války, a to přímo v tehdejším centru všeho nacistického zla – v Berlíně. Hlavní hrdinkou je mladá Američanka irského původu Maggie, která je v Německu na studijním pobytu. Zde se seznamuje s vojákem Kurtem, který jí dopomůže k práci v anglické sekci zahraničního odboru německého rozhlasu.

Maggie je díky své názorové vyhraněnosti a mladické suverenitě sama brzy stržena nacistickou propagandou, již rozhlas vysílá do Velké Británie. Brity nemá ráda, protože zlomili irskou hrdost, a nacistické myšlenky (tak, jak je podávají sami Němci) vypadají neškodně – vždyť Hitler chce jen sjednotit německé obyvatelstvo žijící za hranicemi země, což je vlastně hezká myšlenka, a třeba vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se zdá jako logický krok.

Jakmile se ale rozpoutá válečný konflikt a k Maggie se od přátel (např. amerického novináře Chesneyho Nutta  nebo zpravodaje Ericha Greinkeho) začnou dostávat zprávy z druhé strany, uvědomí si, že pravda je jinde. To už však patří do okruhu důvěryhodných pracovníků samotného ministra osvěty a propagandy Goebbelse a ví, že je v pozici psa na ostnatém obojku. Aby svou vinu alespoň částečně vykompenzovala, nechá se přemluvit od Ericha Greinkeho, aby se stala špionkou a americké vládě předávala tajné informace, které se k ní v rozhlasu dostanou k úpravě pro propagandistické účely. Že její počínání nezůstane neodhalené, je nasnadě – ostatně o tom vypovídá úvod knihy, který Maggii ukazuje ve vězení. Až poté se děj vrátí do 38. roku.

Kelly Durham je autorem čtyř knih, přičemž „Volá Berlín“ je první přeloženou do češtiny. Je inspirována příběhem Mildred Gillarsové, Američanky, která skutečně za války šířila nacistickou propagandu v rozhlasu.

 

Přečtěte si také:

trojstěžník

Hrabě Monte Christo: Knižní klasika nikdy nezklame

Jakožto literární konzument, který neustále hladoví po dobrých knihách, jsem…
Číst dál...

 

Poutavý příběh v atraktivních kulisách
Nejde o kdovíjak strhující knihu, je to zkrátka jeden z příběhů odehrávající se na pozadí 2. světové války. Je ale o to zajímavější, že je děj situován přímo do Berlína, hlavní hrdinka a další stěžejní postavy jsou Američané, takže dochází k určité konfrontaci obou národů. Nastíněná problematika propagandy poskytuje zajímavý vhled do zákulisí manipulace s veřejným míněním, což je, bohužel, stále aktuální otázka. Durham navíc dobře pracuje s historickými fakty a geopolitickými skutečnostmi daného období. Je vidět, že se studiu dobových pramenů věnuje dlouhodobě a se skutečným zápalem. Sice to mohu posoudit jen jako člověk se základním povědomím o této dějinné etapě, ale podle hodnocení The Manchester Military History Society tomu tak skutečně je.

Co bych knize naopak vytkla, je určitá rozvleklost příznačná minimálně pro její první třetinu. Durhamovým záměrem zřejmě bylo uvést čtenáře do společenské atmosféry doby, v níž se děj odehrává, ale všechny ty dýchánky a tlachání o tom samém po čase začnou nudit. Autor totiž skrze večírky a společná posezení postupně seznamuje jednotlivé postavy, aby mezi nimi docílil žádoucího propojení, a tak Maggie (a nejen ona) několikrát různým lidem opakuje, co, kde a pro koho dělá atd.

Způsob vykreslení hlavní hrdinky z ní (alespoň zpočátku) nedělá adeptku na oblíbenou literární postavu. Maggie je bezchybná, dokonale krásná, inteligentní, skvělá ve své práci a všichni ji zbožňují. Durham čtenáři na každé druhé straně vysloveně podsouvá, jak krásné jsou její kaštanové vlasy, zelené oči, dokonalá postava a že jsou z ní všichni muži perplex. Je svou postavou očividně okouzlen. Od superlativů ale naštěstí ve druhé polovině knihy upustí a Maggie začne působit sympatičtěji.

Vytěžit mohl víc i z „milostného trojúhelníku“ mezi despotickým Kurtem, Magii a jejím šéfem Dieterem. Maggie totiž s Dieterem začne vztah v době, kdy je Kurt na frontě. Když se vrátí a Maggie mu oznámí, že se s ním rozchází, Kurt se dovtípí, proč ho opouští, a začne jí a Dieterovi vyhrožovat. I když se pak oba muži sejdou na frontě, kam je Dieter nasazen za trest, zdá se, že ve válečné vřavě si oba hoši budou dobře rozumět. To, jestli po válce dojde ke zpětnému vyřizování účtů, nebo jestli se jejího konce Kurt s Dieterem vůbec dožijí, už se nedozvíme. Autor totiž ponechává konec otevřený.

 

Ačkoli jsem zmínila určité nedostatky knihy, nerada bych vás od jejího přečtení odradila. Celkový dojem jsem si odnesla dobrý a rozhodně bych ji doporučila každému, kdo má rád historickou literaturu, především pak období druhé světové války. Abych doložila, že nedostatky nepřevažují nad klady, níže uvádím kratší ukázku.

 

Volá Berlín - Kelly DurhamKelly Durham: Volá Berlín
Metafora, 2018
408 stran

 

 

Ukázka z knihy

KAPITOLA 31

Berlín, Německo

únor 1945

Pro Maggie byl tento výslech psychicky velmi náročný a ulevilo se jí, když skončil. Bití jejího  spoluvězně  jí otřáslo. Vyčítala si, že zavinila jeho utrpení, a dostala strach, že Weiss by své přesvědčovací metody mohl brzy uplatnit na ní. Přesto vydržela. Navzdory brutalitě, již viděla, se přemáhala jako nikdy předtím, předstírala výčitky svědomí, stud a smutek, všechno podle scénáře, který si předtím promyslela. Doufala, že se Thomas nechal oklamat. Kladla si otázku, co se stalo s druhým vězněm.

Při zpáteční cestě do sklepa stále čekala, že se s ní strážní otočí a odvedou ji zpátky do výslechové místnosti, kde Thomas její vysvětlení kousek po kousku rozcupuje. Jakmile ji konečně zamkli ve studené cele, roztřásla se a snad celé hodiny se chvěla, než se z jejího těla odplavilo napětí. Pozdě v noci, když zvuky ve vězení utichly a nastalo relativní ticho narušované jen kapáním vody, šustěním krys a sténáním, si na okamžik dovolila pocítit pýchu na svou schopnost odvést výslech na falešnou stopu. Jak dlouho, přemítala, v tom budu muset pokračovat? Dozvěděla se to o pár dní později.

♦ ♦ ♦
„Tak jsme tu zas,“ řekl Thomas, a když se posadili na svá obvyklá místa proti sobě, usmál se.

Maggie byla k smrti unavená. V ledové cele nebylo možné pořádně spát. Jen občas sejí podařilo neklidně zdřímnout, pak se probouzela a přecházela sem a tam, než znovu dokázala na chvíli usnout. Přesto se teď snažila nasadit co nejpříjemnější výraz. „Ano,“ odpověděla a unaveně se pousmála. „Už s takovými schůzkami musíme skončit.“

Thomas se zadíval do Maggiiných vpadlých očí, pod nimiž se rýsovaly temné půlměsíce. Kaštanové vlasy měla slepené a rozcuchané. Páchla; ruce, obličej i šaty měla špinavé. Usoudil, že je psychicky i fyzicky dost na dně na to, aby absolvovala výslech, který měl být poslední.

„Co je dnes za den?“ zeptala se. Thomas si všiml, že dnes poprvé si nesvlékla kabát. „Sobota, třetího,“ odpověděl a pohlédl do jejích pohaslých zelených očí.

„Jak vypadá válka?“ vyptávala se dál unaveným hlasem.

„Pořád stejně,“ odpověděl a pořád na ni upřeně hleděl.

„Jak vypadáš ty?“

„Pořád stejně,“ pokusila se o úsměv. Cítila, že má špinavé zuby.

„Rád bych ti položil ještě pár otázek o Ginovi,“ začal Thomas. „A nenuť mě, abych sem zas musel nechat přivést ten špinavý boxovací pytel. Když ti položím otázku, pravdivě mi odpovíš. Platí?“

„Tak začni,“ řekla a snažila se, aby to znělo živě.

„Kdy jsi Gina viděla naposledy?“

„Těsně před Vánocemi. V bytě na Herbstraße. Byli jsme sami.“

„Chápu. Říkala jsi, že se jmenuje Gino Lombardi a pracuje jako šofér na italském velvyslanectví,“ nahlédl do svých poznámek z předchozího rozhovoru. ,Je to tak?“

Přikývla. „Ano.“ Tohle už probrali. Takže nic nového, pomyslela si. Thomas se ohlédl ke dveřím, kde stál mlčky Weiss.

364

Thomas našpulil rty. „Bohužel ti musím říct, že Gino Lombardi se loni na jaře vrátil do Itálie, Maggie. Zdá se, že jsi na některé otázky neodpověděla zrovna upřímně. A zdá se, že tvoje hnízdečko lásky taky neexistuje. Celý den a půl jsme tady s Oberscharfuhrerem Weissem procházeli všechny byty v té oblasti. Nedovedeš si představit, jakou hrůzu jsme vyvolali, když jsme zaklepali na dveře nic netušících občanů a řekli jim, že jsme z gestapa a že se jenom potřebujeme porozhlédnout.“

Že si to nedovedu představit? ušklíbla se v duchu Maggie.

„Jsem tvůj kamarád, ale tys mi lhala,“ pohlédl na ni Thomas očima chladnýma jako led.

Dívala se na něj, mysl v plné pohotovosti. Její konstrukce se začala bortit. Rychle se snažila promítnout si předchozí rozhovor. Přistihl ji při lži, ale nakolik je to důležité? Pokud Thomas nemá dopisy, které nechávala v parku, jen těžko se mu podaří ji z něčeho obvinit. Ale co když je má? Ale spíš ne. Kdyby je měl, pracoval by s nimi od začátku.

Thomas si odkašlal. Pořád se na ni upřeně díval. „Kdo je John Reilly?“

Maggie se přenesla zpátky do současnosti. „Starý kamarád mého otce. Než Spojené státy vstoupily do války, odjel do Švýcarska. Pořád tam je. Pracuje v Nestlé.“

„Tvůj další imaginární milenec?“ zeptal se posměšně Thomas. „Kdepak,“ zasmála se. ,Je v otcově věku. Pro mě moc starý.“

„A jakou práci dělá v Nestlé?“

„Nevím. Měl mléčnou farmu. Tehdy jsme se s ním seznámili. Vypůjčil si peníze z otcovy stavební spořitelny. To je něco jako banka,“ vysvětlovala.

„Rozumím. Píšeš si s ním, Maggie, je to tak?“

„Ano. V posledních letech jsem mu poslala pár dopisů. Jenom abych se zeptala, jak se mu daří.“

„O čem ještě jsi psala v těch dopisech?“

365

 

„No, o běžných věcech. O životě v Berlíně. Psala jsem, jaký vliv na nás má válka, a podobně.“

„Kde vlastně žije? Někde to tu mám.“ Thomas začal listovat ve svých papírech.

„V Bernu. Žije v Bernu,“ řekla Maggie. „Pracuje v Nestlé a žije v Bernu.“ Pozor, Maggie! napomenula se, moc mluvíš. „Mohla bych prosím dostat sklenku vody?“ zeptala se. Thomas kývl na Weisse a ten vyšel z místnosti.

„Ano, v Bernu,“ opakoval Thomas. „Můžeš mi říct, jak vlastně ten pan Reilly vypadá? Nemám jeho fotografii.“

„Myslím, že je mu asi pětapadesát, je menší a robustní, má tmavošedé vlasy, ale nahoře pleš. Víš, hodně dlouho jsem ho neviděla, naposledy ještě předtím, než jsem přijela sem.“

„Chápu. A pan Reilly na tvé dopisy odepisuje?“

„Ano, občas. A musím ti říct, Thomasi, že život v Bernu mi teď připadá o něco lepší než život v Berlíně,“ dodala provokativně. Doufala, že ho tím vyvede z míry.

Usmál se, ale jeho oči zůstaly chladné.

Weiss se vrátil a postavil hrnek s vodou na stůl vedle Maggie. „Děkuji,“ řekla.

„I my máme v Bernu kontakty, Maggie. Naši přátelé nám řekli, že ten tvůj pan Reilly vypadá mnohem mladší než na pětapadesát. Říkají, že má atletickou postavu a husté vlasy. Představ si, že muž, který vybírá dopisy z poštovní schránky pana Reillyho, vypadá jako Erich Greinke.“

Thomas natáhl ruku doprava a obrátil ji dlaní nahoru. Weiss mu do ní vložil dopis. Thomas ho otočil tak, aby si Maggie mohla přečíst adresu. „To je tvůj dopis, že?“

„Ano.“ A jéje, povzdechla si v duchu, teď už to se mnou jde vážně z kopce. „Tak se podíváme, co jsi panu Reillymu napsala. Nebo bych měl říct panu Greinkovi?“ Vytáhl dopis z otevřené obálky a pečlivě ho rozložil. „Drahýjohne. No, takový začátek se mi opravdu líbí,“ začal Thomas ironickým hlasem.

366
„Berlín v zimě… spousta sněhu… blíží se Vánoce… jak to vypadá ve Švýcarsku… jak ve firmě. Nezdá se, že by o tom stálo za to psát, Maggie.“ Složil dopis a vsunul ho do obálky. Držel obálku za kratší stranu a plácl jí o stehno, oči stále upřené na Maggii. „Něco by mě zajímalo,“ řekl. „Oberscharführere, buďte tak hodný.“

Weiss otevřel dveře a vyšel ven. Z dálky se ozvalo pomalé kvílení sirén leteckého poplachu. Thomas dál ťukal dopisem o svou dřevěnou nohu. „Co budeme dělat, Maggie?“ Za pár vteřin se vrátil Weiss. Nesl konvici a elektrický vařič, jehož šňůru zastrčil do zásuvky ve stěně za Thomasem. Maggii zachvátil nepopsatelný děs. On to ví! „Něco by mě zajímalo,“ opakoval Thomas. Sirény teď zněly hlasitěji.

Thomas zvedl obálku a Weiss ji odnesl ke konvici. Pak z ní vytáhl dopis a roztáhl ho. Konvice začala pískat. Sirény kvílely. Weiss přidržel dopis nad parou. Zatraceně! pomyslela si Maggie. Thomas na ni dál upřeně hleděl. Weiss pomalu pohyboval papírem sem a tam. Maggie upírala zrak na hrozivou řadu hnědých číslic, která se objevovala na stránce. Zatraceně! řekla si znovu. Roztřásly sejí ruce. Složila je do klína a doufala, že si toho Thomas nevšiml – i když tušila, že na tom teď asi nezáleží.

„Pane Sturmbannführere,“ podal Weiss dopis Thomasovi. Konvice dál pronikavě hvízdala.

„Myslím, že už to můžete vypnout,“ řek Thomas, aniž odtrhl oči od dopisu. Weiss vytáhl vařič ze zásuvky a konvice zmlkla. Místo jejího ostrého hvízdání bylo teď slyšet tichý, pravidelný rachot. V dálce zahájila palbu protiletadlová děla a chrlila střely létající do výše šesti kilometrů.

„Ale, ale, Maggie, copak to tu máme?“ zeptal se Thomas s hraným překvapením. „No, vypadá to jako nějaká šifra.“ Teatrálně povytáhl obočí. Do ticha zaznělo tlumené zadunění explodujících bomb.

Maggie se modlila, aby jí některá dopadla na hlavu. „Čas běží, Maggie. Pověz mi, cos prováděla.“

367

 

Komentáře

Buďte první, kdo napíše komentář.

Napište komentář



This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.