302862056976104 Než vybledně den... Knižní novinka z nakladatelství Ikar | Anna Burdová

Blog | Anna Burdová

Recenze knih, audioknih a filmů, příspěvky o tvůrčím psaní, copywritingu a obsahovém marketingu, články věnované osobnímu rozvoji, reportáže z událostí, rozhovory se zajímavými osobnostmi – to vše najdete na mém blogu.

V nakladatelství Ikar dnes vyšla kniha s názvem Než vybledne den (pravděpodobně prvotina) autorky Kristíny Hušekové. Hluboký příběh o vztahu dcery a matky, které se vinou jednoho muže, a nísledně i Alzheimerovy choroby odcizí.

 

Vypravěčka Ema nás na začátku příběhu zavádí do městečka Lhota, kam právě přijela, aby se v bytě po matce setkala s realitním makléřem kvůli podpisu smlouvy. V prázdném bytě, k němuž jí poutají vzpomínky na dětství, usedá na jedinou židli, která v něm zůstala, a začíná vyprávět děj několika posledních měsíců.

Začalo to, když její 79letá maminka Nora vyrazila na sraz se spolužáky ze střední školy. Do elegantní, čiperné dámy se tam po 50 letech zakouká bývalý spolužák Josef. Maminka se pak po telefonu dceři svěřuje, jak hezké dopisy od něj dostává a jak za ní jezdí na návštěvy.

Netrvá dlouho a tajemný gentleman se k paní Noře nastěhuje. Ema by se dokázala smířit s tím, že se její matka takříkajíc na stará kolena mentálně proměnila v zamilovanou pubescentku, ale kolem Josefa je příliš mnoho otazníků. Navíc jí máma kvůli němu lže, chvílemi se chová chladně a a nakonec přijdou výčitky a smyšlená obvinění. Když vyjde najevo, že Josef je ženatý, je to jen malý detail z celé pravdy o jeho osobě. Brzy se ukáže, že ho k Noře nepřivedla čistá láska, ale čirá vypočítavost. Ema však nemůže vůbec nic dělat – Josef už má matku zcela ve své moci a nyní se snaží jejím prostřednictvím zmanipulovat i ji.

 

Hezký příběh, ale…

Jde o celkem čtivý příběh s dojemným koncem, který neurazí. Marně jsem však čekala psychologické dílo pojednávající o vztahu mezi dcerou a matkou, která si našla nového přítele. Anotace navíc uvádí, že je matka v seniorském věku a postupně se u ní objevují příznaky Alzheimerovy choroby, a tak jsem si od knihy slibovala opravdu hodně. Nakonec šlo spíš o oddechovou četbu, jakou uvítají hlavně milovníci nenáročných, obyčejných lidských příběhů a la časopisy „skutečných příběhů ze života“.

Celkový dojem z knihy mi navíc pokazila rozvleklost, s níž je příběh vyprávěn. Autorka chce poctivě zachytit Eminy telefonáty s matkou, změny v jejich vztahu a stupňovat děj kolem Josefa tak, jak on stupňuje svůj vliv na svou partnerku, jenže skutečné gradace se nakonec nedočkáme. Ke konci už se děj opravdu vleče, protože autorka popisuje každou Eminu návštěvu v domově pro seniory a v nemocnici a situace, v nichž Nora dceru nepoznává, jsou pak už doslova ubíjející.

Nelíbily se mi ani nepřirozené dialogy. Postavy mluví strojeně, jako by do současnosti prosákly z prvorepublikové knihovny. Stejný způsob je navíc vlastní jak matce a vypravěčce, tak i lékařům nebo pracovníkům vyklízecí služby, která likviduje nepořádek v matčině bytě.

Kroutila jsem se i u dějových nesrovnalostí, třeba u Nořiných opakovaných útěků z domova pro seniory. Při své práci navštěvuju řadu takových zařízení a nedovedu si představit, že by byla tak špatně zabezpečená, aby z nich některý pacient (zejm. s demencí) utekl dvakrát, třikrát či víckrát. Největší ranou pro uvěřitelnost příběhu je, když paní Nora o Silvestrovské noci uteče do zasněženého lesa jen tak v pantoflíčkách a hledat se jí vydá Ema, sestra z domova pro seniory a sanitář, přičemž zavolat policii aktéry napadne až po nějaké době zoufalého hledání. Promrzlé paní pak ani nezavolají sanitku.

Nevím, jestli autorka knihu napsala na základě skutečnosti nebo se jedná o smyšlený příběh (na základě určitých nesrovnalostí spíš tipuji na druhou variantu), každopádně je škoda, že jí v redakci nakladatelství nepomohli dát rukopis do lepší formy. Jak jsem ale uvedla, k večernímu čtení pod lampou je to docela dobrá knížka, která si své čtenáře určitě najde.

Pin It on Pinterest

Share This