Blog | Anna Burdová

Recenze knih, audioknih a filmů, příspěvky o tvůrčím psaní, copywritingu a obsahovém marketingu, články věnované osobnímu rozvoji, reportáže z událostí, rozhovory se zajímavými osobnostmi – to vše najdete na mém blogu.

Jedna z otázek, kterou jsem za 14 měsíců, co Dixii mám, dostala už nesčetněkrát. Proto jsem se na následujících řádcích rozhodla shrnout to, co vím.

 

Co je to ten Goldendoodle? Je to stejné jako labradoodle?

Když na otázku, co to mám za psa, odpovídám, že je to goldendoodle, je víc lidí, kteří vrtí hlavou, že něco takového nikdy neslyšeli. A pak jsou tací, kteří za mnou vysloveně přiběhnou a řeknou: „Jé, to je labradoodle, že jo?“ Těsně vedle! Často se to smotá, ale jsou to dva různí psi. 🙂

Pro ty, kteří tato krkolomná pojmenování zatím neslyšeli, jen upřesním, že jsou to kříženci – v případě goldendoodla jde o křížence zlatého retvrívra a královského pudla, v případě labradoodla o křížence labradorského retrívra a královského pudla.

Jaký je mezi nimi rozdíl? Asi jako mezi zlaťákem a labradorem – víte, co tím myslím. 😉 Jinak samozřejmě záleží na tom, jak zapracují geny a čeho od kterého z rodičů dostane potomek víc, což se týká nejen exteriéru, ale i povahy. To je vždycky trochu sázka do loterie, protože co jsem slyšela, i v jednom vrhu můžou být naprosto odlišní jedinci. Když jsem třeba mluvila s předvychovatelkami tří goldendoodlů (pozn.: předvychovatel je člověk, který vychovává štěně budoucího asistenčního psa) o tom, jestli tahle rasa líná, nebo ne, jedna odpověděla, že své svěřenkyni malinko vyčesává a další dvě, které měly psy z jednoho vrhu, se naprosto rozcházely – jedna prý má od psa chlupy úplně všude, zatímco druhá nenajde v kartáči po rozčesávání jediný chloupek. No, to tak pro zajímavost. 🙂

 

Kde jsem tuhle úžasnou bytost vzala?

Na svých sociálních sítích (Facebooku a Instagramu) hodně sdílím fotky, na kterých Dixie figuruje, ale ne vždy jde o příspěvky spjaté s jejím povoláním, takže mi pak lidé píší, kde jsem ji vzala a jestli jim můžu poradit, jak najít chovatelskou stanici.

Dixie je vodicí pes. Čili jsem ji nikde nevzala, dostala jsem ji. 🙂 Otázka by tak směřovala na výcvikovou organizaci, která Dixinku vycvičila. Když před časem o goldendoodla projevila zájem moje známá, ptala jsem se Dixinčiny cvičitelky, jak to s těmi štěňaty vlastně je, a dozvěděla jsem se, že jde o hodně složitou záležitost. Jednak se stejně jako v případě labradoodla jedná o účelového křížence, který se využívá pro speciální výcvik – vzhledem k charakterovým vlastnostem především pro výcvik na asistenčního psa. Z toho důvodu se kříží hlavně na poptávku výcvikových organizací, které asistenční psy připravují. Protože tyto organizace (tedy hlavně ty solidní) kladou velký důraz na kvalitu obou rodičů, požadují, aby fena i pes, z jejichž spojení štěňátka vzejdou, měli kvalitní rodokmen. Většinou se tak dohodnou s někým z jim známých chovatelů, který je jim ochoten vyjít vstříc.

A tady nastává zásadní problém. Goldendoodle není rasa oficiálně uznaná mezinárodní kynologickou organizací a velká část kynologů kritizuje křížení těchto dvou plemen. Proto, má-li někdo uchovněnou fenu zlatého retrívra a nechá ji nakrýt královským pudlem, rozhodně se tím nikde nechlubí. Takoví chovatelé se většinou snaží vyjít vstříc poptávce organizací připravujících asistenční psy, které čím dál víc pro své účely toto jedinečné plemeno vyhledávají.

 

Musí to být zrovna on…?

Jak z výše uvedeného vyplývá, budete-li na internetu pátrat po inzerátech na goldendoodlíky, příp. labradoodly, na seriózní nabídku spíš nenarazíte. Já se naopak obávám, aby rostoucí poptávka nevedla ke zvýšené činnosti množitelů, stejně jako je to u jiných „módních“ plemen. Jenže u těch je jednodušší množitele odhalit, protože když vám někdo nabízí čistokrevné štěně bez průkazu původu, dovtípíte se, že si dotyčný chce štěňaty přivydělat. V případě goldendoodlů a labradoodlů vidím problém v tom, že jakožto neuznaná rasa PP mít ani nemůžou, takže by od zájemců vyžadovalo důslednější jednání s majitelem feny – tak, jak nabádají bojovníci proti množírnám, tedy seznámit se s majitelem, fenou, zázemím, v němž je chována atp. Bohužel tu ale hrají roli emoce a když po štěněti dané rasy někdo hodně prahne, že, a konečně na něj natrefí, nekouká napravo, nalevo.

Pokud tedy patříte k těm, kteří goldendoodla chtějí proto, že je to nádherný a úžasný pes, zkuste, prosím, utlumit své okouzlení a emoce a seriózně si říct, jestli opravdu musíte mít právě tohle plemeno a proč ho chcete mít. Protože se vám prostě líbí? Protože chcete okouzlovat okolí a budit závist? Pardon, nechci se nikoho dotknout, ale znám takové lidi, kteří si s tímto cílem jsou schopni pořídit jakékoli zvíře.

Osobně si myslím, že vás šťastnými udělá pes jakéhokoli plemene. Protože všichni jsou konec konců úžasní a oddaní a mají-li správné vedení, jsou z nich nejúžasnější parťáci bez ohledu na rasu. Na druhou stranu, i ten nejkrásnější a nejúžasnější goldendoodle či labradoodle (stejně jako zástupce kterékoli jiné rasy) se promění v blbouna nejapného, který sice úžasně mazlí, ale protože ho páníčci nenaučili ani základní poslušnosti a nesocializovali ho, mají s ním trable nejen oni, ale i širší okolí. My pejskaři o tom víme své…

Možná si teď myslíte, že se mi to řekne, když goldendoodla mám. Upřímně řečeno jsem o to ale nijak neusilovala. Naopak, v době, kdy jsem žádala o vodicího psa a rozhodovalo se, který pes pro mě půjde do výcviku, byla jsem do jisté míry ovlivněná názory několika lidí, podle nichž je příšerná ta péče o srst a prý tihle psi trpí na kožní problémy, drbou se… Navíc jsem v rodině často slýchala odrazující věty typu: „Hlavně si neber pudla, to jsou blbý psi!“ Nakonec jsem to nechala osudu a řekla si, že si vezmu takového psa, který mi sedne povahově, ne exteriérem. To je nakonec při tak úzkém sepjetí, jaké představuje soužití a spolupráce nevidomého a vodicího psa, daleko důležitější. No a dopadlo to, jak nejlíp mohlo. Nezastírám, že jsem za Didi vděčná. To, že je goldendoodlice, v tom roli nehraje. Je to prostě úžasný stvoření, který si s sebou nese to nejlepší, co do její výchovy a výcviku investovali všichni, kteří ji od štěněte láskyplně opečovávali a zodpovědně připravovali na budoucí profesi. No a to, že jsem v jejím doprovodu středem pozornosti, kamkoli přijdu, s postupem času nevnímám jen pozitivně. Ale o tom zase někdy příště. 😉

 

Pokud vás zajímá práce vodicích psů a asistenčních psů obecně, v září letošního roku vyjde moje knížka s názvem ZVÍŘECÍ POMOCNÍCI – Klárka a vodicí pes Daisy. Hlavní psí hrdinka je samozřejmě alter egem naší Dixinky. Sledujte mé sociální sítě a informace o vydání vám neunikne!

A kdybyste chtěli vědět něco o práci asistenčních (v tomto případě detekčních) psů, pak si poslechněte tento díl mého podcastu Dary života.

 

 

Pin It on Pinterest

Share This