Záměrně jsem si půjčila pár slov z jedné (všem jistě dobře známé) písně. Jen málokdo teď může být na pochybách, o čem další řádky budou. O Oliveru Twistovi však nikoli…

Listuji tu seznamem přečtených knih, který zcela určitě není kompletní, a přesto čítá téměř dvě stě titulů. Mezi nimi je pár takových, které si mě získaly – měly totiž úžasné hrdiny, do kterých jsem se vysloveně zamilovala. S některými vás seznámím. A doufám, že se mi nebudete smát 🙂

Briseus (Poslední z Faraonovy družiny)

Briseus je Řek. Ti, kdo četli některé mé dřívější příspěvky, vědí, že na tenhle národ a jeho zemi jsem trochu zatížená. A Briseus byl jedním z hybatelů mých emocí. A to i přes to, že se narodil tady v České republice, s časovým odstupem 3000 let od doby, kdy se jeho příběh odehrává.

Briseus se vrací se svou družinou z dlouhé výpravy, během níž hledali ostatky mytického předka, geniálního architekta Daidala. Briseus se chce usadit v rodné Trifýlii a protože se zamiluje do krásné a vzdělané Egypťanky Amiai, vypadá to, že má šanci i na poklidný rodinný život. Jenže jsme teprve na začátku a tento romantický příběh rozhodně není žádná červená knihovna, ale pořádné dobrodružství. Je tedy nasnadě, že se musí něco stát. Je v tom politika, intriky, duchové minulosti…  Briseovi začne jít o život a jeho milovaná Amiai je dokonce unesena. Hrdina se vydává do Egypta, aby po ní pátral, jenže je nucen změnit identitu a zdá se, že s ní se i jeho život začíná odvíjet úplně jiným směrem, a pátrání po dívce musí jít stranou. Až po čase zjistí, že se záležitostmi, které je nucen řešit, únos Amiai svým způsobem souvisí.

Briseus je sympaťák každým coulem. Člověk by si myslel, že hrdinům jeho typu odzvonilo, ale spisovatel Luděk Wellner dokládá, že i dneska může být „IN“ hrdina, který nejen že je z jiné doby, ale má i jiné hodnoty. Někdy mám pocit, že by naše demoralizující se společnost potřebovala víc takových postav, aby se od nich zase něco naučila.

Když jsem knížku dočetla, napsala jsem na ni nadšenou recenzi, která se jakousi oklikou dostala i k autorovi a dodnes jsme díky ní v kontaktu. Jednou jsem se Luďku Wellnerovi zmínila, že jsem se do Brisea doslova zamilovala, a on mi na oplátku prozradil, že je to takové jeho alter ego, pročež jsem se za své vyznání lehce zastyděla. Ale nebojte se, Luďku, je to čistě platonické – já vím, že Briseus má svou Amiai 😉

Jindřich z Lipé (První muž království)

Historie znalí si teď asi budou ťukat na čelo, protože vědí, že Jindřich z Lipé, též zvaný velmož tří králů nebo první muž království Jana Lucemburského, byl na počátku 14. století velmi vlivnou osobou. Křídla panu rytíři Jindřichovi přistřihla Eliška Přemyslovna, které se v době jejího kralování stal lehce nepohodlným, protože ovládat svého muže – krále cizince (tedy Jana Lucemburského) chtěla sama. Navíc jí vůbec nebylo po chuti, že pan z Lipé našel zalíbení v její nenáviděné maceše, Elišce Rejčce.

Možná jsem se teď dopustila lehké historické manipulace, ale berte to spíš jako anotaci knihy První muž království od Ludmily Vaňkové. Je to první díl Lucemburské trilogie a za mě i nejlepší z těch tří dílů. Jindřich z Lipé tak, jak ho vykreslila, je rytíř, který zdaleka neoplývá jen samými klady, ale o to je lidštější a skutečnější.

Ludmila Vaňková patří k mým oblíbeným spisovatelům, i když jí vytýkám, že její líčení milostných vztahů na můj vkus až příliš sklouzává do červené knihovny. To nicméně vyváží její bohatý historický rozhled, se kterým bravurně a do detailu vykresluje veškeré politické i rodinné peripetie královských a rytířských rodů.

[postlist id=186]

Petr Kukaň z Kukaně

Jeho jméno a přídomek zní posměšně a on ten chudák Petr vlastně takovou směšnou postavičkou i je. Je to filantrop a chce změnit svět, ale i když k tomu má prostředky, neobyčejné kouzlo osobnosti a obrovskou vůli, nestačí to. Chvílemi to vypadá, že se stane pánem světa, ale pak najednou řízením osudu (nebo spíš lidí, jimž je jako pacifista silně nepohodlný) upadá, aby se časem zase odkudsi vynořil a jeho utopistický sen o fungující lidské společnosti zase začal nabývat jasnějších kontur.

Trilogie Vladimíra Neffa Petr Kukaň z Kukaně sestává z knih Královny nemají nohy, Prsten Borgiů, a Krásná čarodějka. Začíná v Praze v době vlády Rudolfa II., na jehož dvoře je Petrův otec alchymistou. Nikdo se nikdy nedozví, že se mu podařilo vyrobit kámen mudrců – kromě Petra, jehož život po otcově smrti začne nabírat nečekaný spád. Vladimír Neff jeho eskapády líčí s nadhledem a vtipem sobě vlastním, takže Petrovy příhody budete číst s úsměvem na tváři. Pro tu jeho dobrosrdečnost mu určitě budete stejně jako já držet palce a chytat se za hlavu, až se svou pravdomluvností a neschopností odolat ženské kráse  bude dostávat do jedné šlamastiky za druhou. Ve druhém díle už si čtenář říká: „No co, on se z toho zase dostane.“ Ve třetím pak: „Snad se z toho zase dostane.“ Jenže, to by v tom nesměla být ženská…

Hynek Tas z Boru (Čtvrtý králův pes)

Ne, že by mě tenhle zvláštní člověk nějak ohromil, ale obdivuhodná postava to je. Autor František Niedl vytvořil prototyp rytíře – nájemného vrahouna, který sice působí jako studený čumák, ale jen čtenář, který má možnost nahlédnout do jeho nitra, ví, že takový není.

Hynek Tas z Boru byl v Itálii vychován a vycvičen jako osobní strážce. Nebyl to ledajaký výcvik – ti, kteří neměli na to stát se takříkajíc nedotknutelnými, během něj přišli o život. Jen tak mohli ze školy vyjít ti nejlepší. A Hynek byl jedním z nich. Do Čech se vrací v době vlády Václava IV., jehož moc už ale upadá a na trůn si dělá zálusk jeho bratr Zikmund. Hynkovi po jednom závažném konfliktu a urážce královského majestátu hrozí oprátka, ale Václav IV. z něj nakonec učiní svého osobního strážce. A protože Hynek líhá na podlaze s královými psy, říkají mu čtvrtý králův pes.

Kniha Čtvrtý králův pes je prvním ze čtyř dílů, které sledují Hynkovy osudy až do jeho stáří. Děj sice díl za dílem umdlévá a já osobně třetí a čtvrtý četla už spíš ze setrvačnosti, i tak si ale myslím, že toto historické dílo stojí za přečtení, protože opět nabízí neotřelý pohled na danou dějinnou etapu skrze příběh fiktivního, avšak zajímavého hrdiny.

Hrabě Monte Christo

Být tak krásnou Haydée… 🙂 Ale o tomto Dumasově hrdinovi už jsem tu psala, takže vás s dovolením jen odkážu na recenzi.

Máte taky hrdiny (nebo hrdinky), se kterými jste rádi prožívali jejich příběh, viděli jste se v něm vedle nich, nebo dokonce přímo na jejich místě? Podělte se o jejich jména a knižní tituly v komentářích, ať i my ostatní máme inspiraci pro další četbu!