V jedné Facebookové skupině pro spisovatele se nedávno objevil dotaz, jak to kdo má se psaním věnování do svých knih. Soudě dle dotazu a komentářů pod ním to není samostatná spisovatelská disciplína jenom pro mě jako pro slepspisovatelku (skoro slepou spisovatelku). V mém podání to však má svá další specifika.
Na otázku, jak můžu psát, když nevidím, odpovídám na besedách nejčastěji. Vysvětlení, že všechno jistí počítač, je celkem lapidární a ničím nepřekvapí. Ale když mě pak děti nebo i dospělí vidí podepisovat knížky, tak asi působím jako mimozemšťan.
Text psaný rukou nic nenahradí, to se počítačem ošidit nedá. Mám výhodu v tom, že ještě ‚trochu koukám‘, takže psát rukou můžu. A představte si, že to umím! Tomu se taky lidi občas diví, že umím psát psacím. Ve škole (od první třídy až po vysokou) jsem ani nic jiného nepoužívala. Braillovo písmo jsem se sice učila, měla jsem ho ale spíš jako doplněk.
Když píšu psací (což se více méně týče jen věnování do knížek), musím mít k ruce svoji speciální lupu (tzv. prizmatický monokulár), abych na text viděla. Jinak bych psala po paměti, a to by si při čtení rvali vlasy i lékárníci (i když je pravda, že ti jsou dneska rozmazlení tištěnými a e-recepty…
Psát takhle věnování je vždycky adrenalin. Jednak jsem nikdy neměla kdovíjak krásné písmo,, a pak, když píšete s lupou, která zvětšuje 12krát, dá se těžko odhadnout velikost písma. Takže občas píšu blechy, které už by se daly luštit v laboratorních podmínkách.
A co teprve, když ty blechy začnou skákat! Protože vidím jen na jedno oko, a to upírám do lupy, nemám přehled o prostoru na papíře. Udržet rovný řádek je spíš věc odhadu, který nemám. Proto mi některé řádky tečou z kopce, nebo naopak vybíhají do kopce a někdy se dokonce sejdou a jen taktak se nepropletou do vánočky.
Věnování pro vnučku herečky Evy Hruškové do knížky “Skřítci Radostníčci a veselé čarování” se naštěstí povedlo.
Když se stane, že neodhadnu délku řádku, poslední písmena ve slově se na sebe v panice namačkají jako tučňáci císařští ve sněhové bouři. Při pohledu bez lupy pak zjišťuji, že zbylo prostoru ještě tak na dvě trojslabičná slova.
Občas si krasopis, délku a rovinu řádku a sdělení textu hlídám tak moc, že začnu psát kraviny (vynechám písmeno, začnu psát jiné slovo atp.). To se pak měním v kreslířku a snažím se z toho vykudrlinkovat se ctí, nebo aspoň minimem modrých uzlů a šmouh v textu.
A co podpis? Ten už jsem vytunila tak, že ho dokážu napsat lehkou rukou, hezky oblý a rozmáchlý. Zezačátku to bylo utrpení, protože jsem s úzkostlivostí sobě vlastní bránila rozletu pera po papíře, a to pak byl špičato-muchlózní až hrůza.
Nuže, budete-li ode mě chtít věnování, pak při jeho čtení vězte, že je to samostatný dobrodružný příběh v knize.
Foto: Petr Macek (macekfoceni.cz)