K Bětce a Vojtíškovi před Mikulášem chodí Barbora. A k vám?

Jakási vyšší moc vyslyšela mé nářky, že k nám Barbora nechodí a každý rok jen nechá na verandě za oknem punčochu s laskominami a jednou bramborou – to aby mi dala na srozuměnou, že jsem zas až tak hodná nebyla a mám co zlepšovat. Jenže mě punčocha s cukrlaty nestačila! Já chtěla Barborku vidět na vlastní oči.

A ona na příští rok přišla. To vám byl rachot. Byla u nás zrovna na návštěvě babička (děda se, jako na potvoru, někde zdržel), když v tom se ozvaly rány na dveře a v okamžiku už tu byla! Vypadalo to, jako kdyby přes sebe měla přehozené prostěradlo, ve kterém byly jen dírky na oči. Úplné strašidlo! V ruce měla metlu, kterou se po nás začala ohánět.

Spíš než nadšení, že konečně vidím Barboru, u mě tehdy převládla hysterie. Řvala jsem jak tele po odstavení, takže mě maminka chytla do náruče a Barbora, ta stará dobračka, mě nechala na pokoji a místo mě seřezala babičku a nějakou lupla i tátovi a mámě.

Jak rychle se objevila, tak rychle zase zmizela. Zůstaly po ní jen úlomky větviček z metličky.

Na svůj zážitek z dětství (první a zároveň poslední setkání s Barborou) s láskou vzpomínám každý rok v předvečer svátku svaté Barbory. Vzpomínku jsem zúročila i ve své knížce Bětka a Vojtíšek – Jak se těšili na Ježíška. V kapitolce věnované její návštěvě se spolu se svými dětmi můžete dočíst, kdo to odnesl nejvíc. Jak můžete vidět na obrázku výše (na krásné ilustraci Petry Šolcové), Barbora prohnala hlavně strejdu Rudlu.

Co takhle obnovit tradici?

Přiznám se, že do knížky jsem kapitolku o Barborce dala taky proto, že jsem si říkala, jak hezké by bylo, kdyby se o této tradici dozvědělo víc lidí, a došlo k její obnově. Ono těch svatých dříve chodilo po domech víc (třeba Ambrož, Lucie a další), ale nám už zůstal jen ten Mikuláš.

Tradice návštěvnic zahalených v bílém vychází z legendy o křesťanské mučednici Barboře, dceři pohanského kupce Dioskura. Když byl Dioskuros na cestách, Barbora se seznámila s křesťany. Uvěřila v Ježíše Krista a nechala se pokřtít. Když na to otec přišel, nechal Barboru mučit, aby z ní víru vyhnal. To se mu ale nepovedlo, a tak ji vlastní rukou sťal.

Na Barbořinu počest se pak dívky v předvečer jejího svátku oblékaly do bílých rouch symbolizujících nevinnost a čistotu, a (většinou ve třech) obcházely stavení s košíkem sladkostí a metlou, jíž z domovů vyháněly zlé síly.

Barborky tak nemusejí děti strašit jako čerti – můžou to být i laskavé paní, které s dětmi vlídně promluví a dají jim něco dobrého. Takovou Barboru zažil můj bratr – to když se role ujala místo dědy teta 🙂

Dovedete si představit, že byste ve své rodině tuhle tradici obnovili? Nebo už se tak stalo? Podělte se o svůj názor či zážitek v komentářích!

Foto: Ilustrace z knížky Bětka a Vojtíšek – Jak se těšili na Ježíška (Petra Šolcová), foto knížky Žaneta Fleknová