fbpx 302862056976104

Martina Boučková před měsícem přinesla na knižní pulty své teprve druhé dílo. Slovo teprve píšu záměrně a rozhodně ne s výsměchem, ale proto, že vím, jak je po tvůrčí stránce plodná, a udivuje mě, že už těch titulů nemá na trhu víc. Protože sama bojuji s nedostatkem času a mnohdy i s nedostatkem chuti psát, rozhodla jsem se z Martiny vytáhnout, kde pořád bere inspiraci a nadšení pro psaní.

Martino, zmínila jsem tvou bohatou fantazii a tvůrčího ducha. Protože už se známe hodně let a občas si přes Messenger vyměňujeme spisovatelské starosti a radosti, vím, že pořád něco píšeš. Můžeš prozradit, kolik děl máš aktuálně v šuplíku a kolik dalších máš rozepsaných?

Tak to je hodně zajímavá otázka, protože já ani přesně nevím. Mnohdy totiž napíšu nějakou kratší knížku nebo delší pohádku či příběh jen tak pro kamarády, pro jejich děti a pro své děti. Momentálně čekám na vyjádření ke třem rukopisům, které jsem před krátkou dobou zaslala do různých nakladatelství podle toho, jak bych tematicky předpokládala, že by pro ně mohla být zajímavá. Rozepsaný mám druhý díl Já a Anastázie, pracovně s podtitulem „Morče Hugo“, ale to se může změnit. A jednu rodinnou vtipnou a lehce ironickou novelu, velmi dobře by se vyjímala v nakladatelství Motto; až ji dokončím, ráda bych jim ji poslala k posouzení.

Psaní je moje droga. Celkově kolik toho mám napsaného a rozepsaného, by bylo vskutku velmi zajímavé spočítat. Jako každý si někdy uděláme velký domácí úklid, jednou za čas, nespolehlivě třeba po letech, si tak dělám úklid v počítači. A protože za ty roky už jsem vyměnila několik „strojů“, tak se texty nacházejí ve složkách záloh a různých záloh. A já je otvírám a začítám se a vzpomínám… A nikdy to nemám šanci dokončit. Tolik času opravdu nemám. Ale něco mi to přesto dá. S těmi příběhy se vracím v čase. I když jsou o něčem jiném, napsala jsem je třeba v roce 2011, 2007, … a vybavím si přitom, že jsem ještě bydlela tam a tam, a děti byly takhle velké a další souvislosti, které k danému časovému období patří.

 

Kde se v tobě bere to nadšení pro psaní?

Všude kolem sebe vidím příběhy. V náznacích se ke mně přikradou v rámci zaslechnutého rozhovoru. Třeba v autobuse. Nebo pohledem do prostoru, do krajiny. Je to střípek něčeho zvláštního a lákavého, který jako by se protahoval z nějakého jiného nepoznaného světa. Skládám ty drobné střípky a nechávám si k tomu našeptávat vnitřním hlasem, jak by mohl příběh pokračovat. Je to taková harmonická souhra, která mně nutí to vše dát na papír, abych se k tomu mohla kdykoliv znovu vrátit. Strašně moc mě to baví. Čím víc toho napíšu a má to pozitivní zpětnou vazbu, tím víc se mi hrne nápadů a chutě psát dál. Je to úžasný pocit, když mohu být součástí příběhu, a přitom mé fyzické tělo zůstává stále na svém místě. Podobný pocit, jaký jistě zažívají čtenáři při čtení knih. Já si takhle hodně užívám: nechávám volný průběh své fantazii, protože chci a nikdo mi to nezakazuje. Cítím se být tak absolutně svobodná.

 

Očividně pro tebe není demotivující ani složitá (a často jednostranná) komunikace s nakladateli – to známe všichni. Nebo se pletu? Jak se ti daří komunikovat s nakladatelstvími?

Aničko, největším inspirátorem k tomu, abych publikovala, jsi pro mě právě TY. Mě hrozně moc baví psaní samotné, když si to mohu prožít. Jestliže se text ještě někomu líbí, je to bonus a skvělý pocit, že jsem mohla někomu udělat radost. A pak mi položíš otázku: zdali jsem už něco dalšího poslední dobou neposlala do nakladatelství. A já se zamyslím, že bych vlastně mohla a spolu si povídáme. A kvůli tomu jsem odeslala právě text Já a Anastázie do Fragmentu. Protože jsi mě k tomu přátelsky a mile nakopla. A jak se spolu bavíme dál, vytahuji další věci ze šuplíku a posílám. Ale je to opravdu velmi složitá a nejméně zábavná část z celého tohoto koníčku. Než nakladatel odpoví, zdali se mu text líbí, uběhnou třeba dva měsíce. A pak následují další kola čekání, která mohou ve výsledku znamenat: text se nám libí, rádi bychom ho vydali, ale letos na to nemáme kapacitu, možná příští nebo přespříští rok, pokud budete ochotna počkat. Nakladatelství na celý proces pohlíží jinýma očima než autor. Pro autora to je radost, pro ně je to pochopitelně obchod. Jsme čtenářsky horlivý národ a pro relativně malý počet obyvatel ve srovnání např. s anglicky psanou literaturou máme řadu nakladatelství a vydáváme značné množství knih. Jsme fenomenální! Ale ta nakladatelství všechna tato námaha musí přivádět k zisku, aby mohla dále pokračovat.

Kdyby čeština byla po světě rozšířená aspoň z části tak silně jako angličtina, němčina, španělština nebo francouzština, hned by se prodávalo snadněji. Na druhou stranu chápu, že k poměru k síle může růst konkurence. A pak už je to opět boj o to být na trhu vidět.

 

Jsi máma a manželka na plný úvazek. Jak to děláš, že si umíš najít čas a klid na psaní?

A ještě k tomu chodím do zaměstnání, vracím se v podvečer domů a přestupuji na tu druhou směnu jako většina žen. Zhruba tak do doby konce první třídy nejmladšího to bylo opravdu náročné. Rodina mi zabrala většinu volného času. Ale teď už je to snazší. Už se mi zadaří si najít třeba hodinku denně; lepší to je o víkendu. Ráda píšu i na veřejných místech. Syn třeba chodí v sobotu dopoledne na kroužek plavání. Já ho tam odvážím. A ten čas, co je v bazénu, jsem dole v hale v tom chumlu přicházejících a odcházejících a píšu. To na první dojem rušivé prostředí mi ale naopak velmi vyhovuje. Jsem původně z velké rodiny a malého bytu. A stejně tak jako u nás doma, pořád tu někdo je, mluví, nebo hučí televize, kolem někdo prochází, a já jsem na to zvyklá a vyhovuje mi to. V naprosto klidném prostředí se mi hůř koncentruje. Vzpomínám si, jak mi jedna maminka řekla, zase musím odvést děti na kroužek a za hodinu vyzvednout; to je zabitý čas, co mezitím jako mám dělat? Tak moje odpověď je: to je ten nejlepší čas na psaní!

 

V roce 2014 ti u nakladatelství Host vyšla knížka „Tajemství dědečkova deníku“, letos ve Fragmentu „Já a Anastázie: Sedmikrásky pro dědečka“. Dědeček hraje důležitou roli v obou tvých knížkách. Čím to je?

A ještě se čeká, jak to dopadne s knížkou Děda Miliarda! Taky jsem o tom přemýšlela. Něco musím mít v podvědomí, co by stálo za to analyzovat. A možná to hodně souvisí s mým dědečkem. Pro mě to byl naprostý kouzelník! Byl to hrnčíř, který dokázal z kusu bláta vytvořit něco naprosto úžasného. Jeho hrnčířská dílna byla magické místo. Dívala jsem se na to všechno s úžasem a otevřenou pusou. Když si to teď vybavuji ve vzpomínkách, vidím sebe, jak procházím tím zaprášeným kouzelným místem a chci se těch věcí dotknout, ale bojím se, že když to udělám, tak se rozplynou a zmizí i z té představy. Protože to místo v reálném světě už dávno neexistuje, ale ve mně, v mé mysli a vzpomínkách má stále pevně zakotvený prostor, který nesmí být nikdy zničen.

Asi to bude tím. Asi tím kouzlem a tajemstvím. Dědeček z Tajemství dědečkova deníku skrývá tajemství. Je to vodník nebo námořník? Nebo od každého trochu? A ten jeho deník! Ten není jen tak ledajaký! A v Já a Anastázie: tam dědeček v sobě skýtá takovou vřelou obyčejnou moudrost. Jeho zahrádka je prorostlá plevelem, protože tak to prostě příroda chce. Jeho zelenina si tam svůj prostor najde a proč by zbytek zabíjel! Jen ať si tam všechny ty krásné barevné květy přírody rostou. Ať to kolem bzučí a zpívá. Člověk není ten, který má právo to ničit.

 

Co si ty osobně nejraději přečteš? Pokud tedy máš vůbec čas něco přečíst, když pořád píšeš…

Ačkoliv píšu beletrii, nejraději si čtu odbornou, filosofickou nebo faktografickou literaturu. Z konkrétních titulů mám ráda knížky pana Šmahela o husitství, miluju Totalitu a Nekonečno od Emanuela Levinase, líbil se mi od Todorova Strach z barbarů, či Velké dějiny zemí Koruny české – a vlastním oddíl Zločin a bezpráví; jsem ráda, že jsem si pořídila od Nietzscheho Tak pravil Zarathrustra, protože spoustu knížek jsem si dříve jen půjčovala z knihovny a třeba znovu po letech si koupila, abych do nich nahlédla, třeba si znovu přečetla, ale hlavně sobecky vlastnila, že jsme se k sobě zase vrátily. Naprosto luxusní je kniha Kde ženy vládnou od Kateřiny Karáskové a Simona Birda.

 

Před osmi lety jsi založila online magazín SuperRodina.cz, který pořád pěkně „frčí“, je plný knižních novinek a dalších zajímavých příspěvků. Co tě k založení vlastního magazínu přivedlo?

Psala jsem tehdy do jednoho média, které ale zaniklo. I když jsem ho měla ráda, trochu mi vadil ten frmol: rychle za pár peněz něco napsat; byl to takový stroj na články. O ty peníze mi ani nešlo, ale spíš že tomu chyběl ten duch a vášeň. Na webu jsem si chtěla zkusit, zdali vůbec jsem schopna něco sestavit, jak po grafické tak obsahové stránce. Byla to dobrodružná cesta pokusů a omylů, ale spoustu věcí mě to naučilo a také jsem získala mnoho kontaktů na lidi podobných zájmů. A díky webu vznikají i možnosti čtenáře obdarovat. V rámci promo nejčastěji na nějakou knížku mám tak příležitost udělat zprostředkovaně přes konkrétní nakladatelství radost i širší veřejnosti.

 

Facebook Já a Anastázie

Ukázky z knížek

Martiny Boučkové

a další zajímavosti

(nejen) o dětské literatuře

najdete na

Facebook.com/CteniProDeti

Anna Burdová

Anna Burdová

autorka

Je mi 34 let, ráda píšu, miluju zvířata a přírodu, knížky, svou práci a život – ani můj zrakový hendikep mi nebrání, abych si ho užívala ve všech jeho krásách. Přečíst si o tom můžete na mém blogu, nebo v mých knížkách, do kterých se snažím vnést všechno, co je mi milé. Nebo si o tom můžeme popovídat při autorském čtení či besedě. Více o mně ⇒

O Natálce, které se otočil svět vzhůru nohama

Příběh začíná v den Natálčiných osmých narozenin. Natálka ve třídě rozdává bonbóny a je nadšená z nenadálé přízně spolužáků, kteří ji jinak moc neberou… Číst dál ⇒

Jak vznikla knížka Bětka a Vojtíšek - Jak se těšili na Ježíška

Příběh sourozenců Bětky a Vojtíška vznikl v průběhu jedněch vánočních svátků, kdy jsem se cítila vysloveně znechucená televizním programem. Sedla jsem k počítači a začala… Číst dál ⇒

Knížka, která dětem prozradí, kdo v přírodě čaruje

Mezi hlavními hrdiny najdete třeba nezbednou meluzínu, ozvěnu, která si dělá legraci z každého, kdo zavítá mezi její skály, ale taky panáčka Mrazíka, který se cítí jako nedoceněný umělec… Číst dál ⇒

Pin It on Pinterest

Share This